Žena a život

Povídání o vztazích

Řeknu ti to na rovinu

Autor: Martina Coufalová

Toužíte po dobrých vztazích, ale bojíte se, že když projevíte své skutečné já, nebudou vás mít lidé rádi. A tak raději říkáte něco jiného, než uvnitř cítíte, jednáte jinak, než byste si opravdu přála. Jenže vaše vztahy a vaši psychiku takový válečný stav rozpolcenosti jen zhoršuje. Jak nastolit mír? Naučte se být otevřená k sobě i druhým. Není to snadná cesta, ale funguje. Otevřenost totiž přitahuje zase jen otevřenost.

---

Obvykle nemáme problém se otevřeně projevovat, cítíme-li se v bezpečí. Dokážeme říct kamarádce, ať si na mejdan obleče jiné šaty, protože tyhle jí nesednou – víme, že nás má ráda a neurazí se. Nemáme zábrany odmítnout kolegu, který nás pozval do kina – zájem přece projevil on, tudíž je v pozici „slabšího“. Jenže jak být otevření v situacích, kdy se necítíme jisté a máme strach z reakce druhých?

Upřímnost nestačí
Karolína (34) je starostlivá matka a taky manželka, která pro svého muže Davida dělá, co mu na očích vidí. Vlastně dělala. Postupem času zjistila, že celá domácnost leží na jejích bedrech a manžel se jen „veze“, ale netroufala si mu to říct. Bála se, že ji David zkritizuje nebo rovnou opustí. Až si někde přečetla, že chce-li mít fungující partnerský vztah, nesmí v sobě nic potlačovat, ale musí být upřímná a otevřená. Ještě ten večer tedy vše na Davida vyklopila: „Můžu se přetrhnout a ty jen sedíš a hraješ hry na počítači. Chováš se jako budižkničemu, ale já už toho mám plné zuby. Mám taky svůj vlastní život!“ Ačkoli měla v úmyslu problém řešit, její výbuch měl za následek jediné – manžel se naštval a prásknul dveřmi. A tak to bývá: jestliže se začneme chovat ohrožujícím způsobem, ten druhý se uzavírá a nedává odpovědi, jež žádáme. A čím útočněji se chováme, abychom je z něj vydolovaly, tím víc nám uniká (ať už do obrany, nebo do útoku, což není konstruktivní, stejně jako celá situace). „Mnoho lidí se pyšní tím, že si neberou servítky a dokážou říkat věci na rovinu. Myslí si, že jednají otevřeně, ale ve skutečnosti se chovají neomaleně, hulvátsky a agresivně, bez respektu k druhému a necitlivě k dané situaci,“ říká psycholožka Marie Pečená. Ke skutečné otevřenosti totiž patří nejen upřímnost, ale také cit pro kontext chvíle a schopnost vyhodnotit, co mé jednání vyvolává v okolí a jak zpětně ovlivňuje mě. Pokud to beru v potaz, určitě například nevmetu šéfovi do obličeje, že je idiot, jakkoli upřímně si to v ten okamžik myslím. (To udělá jedině člověk nezkušený, nezralý, nepoučitelný nebo neschopný vyhodnotit, co se děje.) A nebude to znamenat, že jsem pokrytecká. Otevřenost směrem ven a směrem k sobě tvoří propojenou linii. Mnohdy nemusím automaticky vždy a všechno vyjadřovat explicitně nahlas, stačí, jsem-li otevřená k sobě. V případě problematického šéfa si stačí přiznat, že mi jeho přístup nevyhovuje, a od toho odvinout další kroky. Čímž se dostáváme k dalšímu důležitému principu otevřenosti : vycházení ze sebe a ze svých pocitů. Takzvaná „ich-forma“ je rovněž důležité pravidlo asertivity (založené na otevřenosti). Ta nás učí, jak prosadit svá práva, ale nikoli na úkor druhých. Kdyby chtěla být Karolína asertivní, neobvinila by Davida, že je budižkničemu, ale řekla by mu třeba: „Nelíbí se mi, že všechny povinnosti leží na mně a ty se staráš jen o svoje záliby. Chci se s tebou domluvit, jak to můžeme změnit.“ „Toužíme-li po obousměrně otevřené komunikaci, musíme se naučit si naslouchat, vzájemně respektovat své hranice a svá práva. A také mít zájem na řešení situace,“ shrnuje doktorka Pečená. To ale neznamená, že ve chvíli, kdy narazíme na člověka, který trvá na svém a odmítá ustoupit, se my musíme své otevřenosti vzdát a začít hrát hry. Být otevřená totiž znamená přijmout i fakt, že ne všechny situace dopadnou k naší spokojenosti.

"Zásadně říkám každému pravdu do očí," říká kamarádka, aniž by ji sama unesla. Chceme mít hodně přátel a být ve svém okolí oblíbené. Je tedy dobré říkat, co si doopravdy myslíme, nebo raději ustoupit, abychom se někomu neznelíbily. Více si přečtete na str. 88–90.