Žena a život

Deník šílené matky

Jsem bohyně

Na celém světě existuje jen jeden jediný muž, pro nějž jsem ideální žena, vzor všech ctností, dokonalosti i krásy, zkrátka bohyně.

Ten „chlap“ je můj tříletý syn. Dává to najevo dnes a denně. Dokonce i štětcem. Ze školky přinesl obrázek, kterému vévodí obrovská žena v široké suknici přes celý papír. Na sporém zbytku místa je vtěsnaná další – poměrně dost rozměrná žena – jeho starší sestra. Zatím (a věřím, že na dlouho) další významná žena jeho života. Maličký panáček zanedbatelné velikosti je on sám, jen o něco větší stín znázorňuje jeho otce. Má to jeden háček. Vydrží to ještě pár let, pak se rozměry značně pozmění. I má dcera mě takto viděla ještě asi před dvěma lety. Dnes její vnímání velikosti, potažmo významu, vypadá jinak. Veliká princezna s dlouhými vlasy, detailním vykreslením šperků a ozdob na šatech. Tak vidí samu sebe. Na zbylém místečku se u jejích nohou krčí tři drobné, halabala načrtnuté bytůstky – její matka, otec a bratr. Bohyní jsem tedy jen na prchavý okamžik. Když jsem minulý týden se synem, který si rozsekl hlavu o hranu stolu, čekala na pohotovosti, viděla jsem to zřetelně. Můj chlapeček se ke mně vinul a roztomile žvatlal. V podstatě si užíval nepřítomnost své sestry a vychutnával si chvíli, kdy mě má jen pro sebe. Lhostejno, že s rozbitou hlavou. Po chvíli přivezla sanitka asi patnáctiletého kluka s mnohem víc rozbitou hlavou. „Kolo,“ dodala na vysvětlenou jeho matka, která přijela smykem za sanitkou. Mladík vypadal s obvazem a šrámy na obličeji otřesně, nikoli však otřeseně. Na rozdíl od ní. „Taky se tak klepeš?“ otázala se dospívajícího syna, který místo odpovědi jen obrátil oči v sloup a poplašeně se rozhlédl po čekárně. Snad jsme proboha nezaregistrovali, jak je jeho matka děsná. Chvíli do něj cosi hučela. „No, jo, prosim tě,“ reagoval otráveně. Na další litanii už měl odpověď jedinou. Natáhl ruce skoro až k jejímu obličeji a s výrazem naprostého opovržení zatleskal. Nevyslovil, ale neverbálně sděloval: No tak jsem si, matko, trochu rozbil hlavu. Zavolali ti, že mě odváží sanitka. No, bóže, ty naděláš! V tom jediném okamžiku se mi zachtělo zastavit čas. Vzpomněla jsem si na svou maminku, která mně a mé sestře často se zasněným povzdechem říkávala: „To je škoda, že už nejste malé! Já bych to někdy tak strašně ráda vrátila.“ I moje tchyně, která vychovala syny dva, jednou pozorujíc projevy lásky mého syna, pronesla s výrazem, který mi mou maminku připomněl: „Tohle by sis měla natočit. To už potom nikdy nebude.“ Bohužel. Ani mně se zanedlouho, a doufám, že dočasně, nevyhne ten mladík z čekárny. Můj zcela oddaný malý syn ve mně uvidí všechno, jen ne bohyni. To všechno bude přesvíceno jak ve fotografickém studiu nemilosrdným kritickým světlem. Jak to mluví, co to říká, jak se to tváří, jak vypadá?! Měla bych si současnost co nejvíc užívat. Měla bych konečně začít používat kameru i na své děti. Mohla bych si nahrát, jak mi moje dceruška říká, ty moje maminečko milovaná, tebe já nikdy neopustím! Anebo raději ne. Už se vidím, jak to pouštím dvěma klátícím se postavám a ony na sebe vrhají posměšné úšklebky. Nebo jak slzím nad ohranou smyčkou před jejich partnery a ti si významně ťukají na čelo. Nezbývá, než se smířit s nevyhnutelným a doufat, že až přejde pubertální období, děti mě zase ocení a třeba občas dají za pravdu. Jako já své mamince. Bohužel v něčem se kruh pochopení uzavírá až s blížící se čtyřicítkou. A s vlastními dětmi.


REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 37 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT.
Je vdaná, má pětapůlletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.