Žena a život

Deník šílené matky

Očekávání

Kromě přílišných nároků si rodičovský život a soužití s potomky komplikujeme také nadbytečným očekáváním. Při debatě s kamarádkami, které netrpí syndromem „profesionálních matek“ a své ratolesti dokážou vidět v kritickém světle, jsme si vzájemně přiznaly, že naše děti tak docela neplní naše očekávání. Je ovšem celkem pochopitelné, že většina rodičů, kteří čekají svého prvního potomka, podléhá představám, že se jim narodí dítě šikovné, nadané, chápavé a až na nějaké to nevinné zlobení v zásadě bez chybičky. U dalších už sice víme, že tomu asi tak úplně nebude, ale řekněme si to otevřeně, tak trochu doufáme, že tentokrát to vyjde! Z genetického materiálu, který jim můžeme poskytnout my a naši příbuzní včetně prapředků, kam až rodinná paměť sahá, si vybíráme jen to nejlepší a výsledkem je pak jakýsi ideální genový koktejl. Uvěříme, protože chceme uvěřit (!), že právě ten jistě skvěle umíchá povahu i schopnosti našeho dítka. Probíhá to asi následovně. Nikdy mi ve škole nešla matematika a strašně jsem se s ní natrápila. Kéž by moje dítě v budoucnu nemělo podobné starosti! Ale hned sami sebe přesvědčujeme: Moji rodiče byli sice zaměřeni spíše humanitně a s tou matikou mi doma moc nepomohli, ale manželovi rodiče to mají naopak. To, uznejte, jasně předznamenává možnost ideální kombinace. Po babičce a dědovi z mojí strany tedy mé dítě jistojistě zdědí literární vlohy, vztah k jazykům i umělecké nadání. Po manželových rodičích zase talent pro vědy přírodní. Nejen že tedy nebudeme muset řešit problémy s učením ve škole, ještě je odtud jen krůček k malování daleké budoucnosti. V ideálním případě se mé dítě, na rozdíl ode mě na jeho místě před dvaceti lety, bude s klidem moci rozhodnout, zda si vybere exaktní povolání vědce, lékaře či naopak spisovatele... nebo že by třeba režiséra? Pokud to nevyjde, může se stát třeba vizážistou a bude mi až do smrti vytvářet úžasné účesové a oděvní kreace. A zadarmo. Vždyť moje prababička byla výborná, manuálně zručná krejčová, u které se oblékaly i prvorepublikové celebrity. Manželova rodina v něm také může lehce obrousit temperament mého italského prapraděda. Jenže geny se ubírají svými vlastními, zcela nevyzpytatelnými cestami. Ještě coby nemluvně se dá potomek dobře štelovat do všech romantických představ. Podívej, on miluje knihy, bude z něj literát, rozplývají se rodiče nad malým „dezolátem“, který si se zaujetím prohlíží knihy až do jejich úplného roztrhání. Má smysl pro rytmus a všiml sis, jak muzikálně brouká? Pořád se směje a je hodný, ten se určitě nebude vztekat a prosazovat tolik jako jeho starší sestra. Pak děti rostou a rodiče s dobře maskovaným rozčarováním zjišťují, že dítě nepodědilo úplně přesně to, v co doufali, a naopak toho, co by sami z vlastního genofondu raději vyškrtli, má ve vínku vrchovatě. Tak moje děti zdědily, zdá se mi, ještě více temperamentu, než máme s mým mužem oba dohromady. Vztekají se, jsou vzdorné a neohebné. Má dcera evidentně nemá vlohy k matematice. Teprve nedávno se naučila počítat do deseti. Syn je svéhlavý a neposedný. Jeho vztah ke kytaře, který se tak slibně rozvíjel, v roce a půl zcela odumřel. Navíc nesnáší hudbu, kterou máme rádi my. Ano, přiznám si to… rocker z něj nebude. Vidina vyprodaných klubů, co klubů, stadionů, se rozplývá! Zkrátka, ani jeden z nich rozhodně neplní mé představy o ideálním ani bezproblémovém dítěti. Co dělat, skutečnost za očekáváními značně pokulhává. Oba miluji a za nic na světě bych je nevyměnila. Jen těmi geny bych přece jenom trochu zamíchala.


REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 37 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT.
Je vdaná,má pětapůlletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.