Žena a život

Očima muže

Dítě mi změnilo život

Autor: Alice Rossi, foto: Vlado Kníž

O pocitech ženy během těhotenství, porodu i po něm byly popsány stohy papíru. Ostatně i my jsme v minulém čísle ŽaŽ vyzpovídali tři maminky. Ale jak to mají muži? Prožívají i oni těhotenství nebo se otcem stávají až na porodním sále? Chtějí být vůbec u porodu? A co syndrom druhé koleje?

Kvůli tomuto článku jsem oslovila desítky svých známých a přesvědčovala je, aby se o své pocity z otcovství podělili. „To se nedá popsat, je to něco, co vy ženy nikdy nepochopíte,“ shodla se většina z nich. „Je to radost i strach dohromady,“ říkali. Proto jsem byla ráda, když jsem našla čtyři muže, kteří byli ochotní se o svůj mužský pohled na věc okolo miminek a plínek podělit. „Muži sice nemají biologicky danou potřebu mít dítě, zato je dokázáné, že existuje něco, co by se dalo popsat jako otcovské instinkty,“ tvrdí psycholožka Alena Páchová. Ostatně průzkumy ukazují, že se nastávající otcové na svou roli připravují. Někteří dokonce trpí těhotenskými nevolnostmi. V některých indiánských kmenech dokonce samotný porod dítěte provázel rituál: žena rodila v osamění mimo domov a bezprostředně po porodu začínala opět pracovat. Nastávající otec mezitím ležel v posteli a sténal bolestí. Snad aby odlákal pozornost zlých duchů od rodící ženy, která ho po svém návratu nakrmila a zahrnula péčí. V některých kulturách měl nastávající otec zakázáno jíst určité pokrmy a musel žít odděleně od ostatních buď sám, nebo se svou těhotnou ženou. „I v našich moderních podmínkách většina budoucích tatínků prožívá nejrůznější změny v chování,“ dokazuje psycholožka. U některých se prý objevují dokonce i tělesné příznaky, jako nechutenství, trávicí potíže, nevolnost, zvracení nebo třeba bolesti hlavy a zubů. Podle výzkumu amerických vědců mají nastávající otcové oproti bezdětným mužům v průměru asi o třicet procent nižší hladinu testosteronu. Přibližně polovina budoucích tatínků měla při testu snížený testosteron během celého těhotenství, bezprostředně po porodu i několik měsíců poté, u ostatních docházelo k jeho poklesu pouze v období po porodu. „Příroda to tak zařídila hlavně proto, že tím u čerstvých tatínků tlumí agresivní chování a naopak podporuje otcovskou péči a vazbu na dítě,“ vysvětluje Alena Páchová.


„Nejdřív jsem věci řešil podle knížek. Je ale lepší řídit se instinkty.“
JAROSLAV, 28 LET, DCERA KAROLÍNA, 5 MĚSÍCŮ

Jaký to byl pocit, když Karolínka přišla na svět?
Pro mě byl porod především velké napětí v tom, jestli nakonec vyleze chlapeček nebo holčička. Jinak jsem cítil strašnou bezmoc a připadalo mi, že jsem tam úplně zbytečný. Musím přiznat, že samotný porod pro mě nebyl nic příjemného. Ale říkal jsem si, že kvůli manželce to tam vydržím. A když malá přišla na svět? První, co mě napadlo: „Tak a tohle je moje dítě!“

Věříte v něco, co by se dalo nazvat otcovskými pudy?
Mám dojem, že otcovské pudy existují. Ze začátku jsem se přísně řídil podle knížek – jak koupat, vyměňovat plínku, jak dítě nosit. Pak mi žena řekla, ať to neřeším a dělám vše tak, jak to cítím. A dneska už se nebojím vzít malou do náručí, aniž bych měl strach, že ji rozdrtím.

Jak se váš život změnil po narození dítěte?
Největší změna je v tom, že už nejsem jenom já a moje žena, ale je tu někdo třetí, kdo mě potřebuje. Cítím za ně velkou odpovědnost, kterou podle mě ženy vůbec nemůžou pochopit. Teď, během krize, si neustále říkám, hlavně aby se to nedotklo naší rodiny. Možná to poměřuju moc materiálně, ale chci rodinu co nejlépe zabezpečit, aby jí nic nechybělo. A jediné, co opravdu chybí mně, je spánek. Ale na Karolínku jsme čekali tři roky, tak to teď ještě nějakou dobu vydržím.



„Před porodem jsem si raději vzal prášky na uklidnění.“
DAVID, 45 LET, SYN LUKÁŠ, 3 MĚSÍCE

Co jste cítil, když jste se dozvěděl, že se brzy stanete otcem?
Byl jsem typický starý mládenec, který žádné dítě neplánoval a byl přesvědčen, že by do otcovství nikdy nešel. Dokonce jsem měl teorii, že aplikovat geny může každý vůl. Chtěl jsem si v klidu, egoisticky prožít život. A najednou mi, po velmi krátké známosti, přítelkyně řekla, že čeká dítě. V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, co dělat. Ale to trvalo jen týden. Asi u mě zahrála nějaká biologicky evoluční emoce a já jsem se úplně nečekaně proměnil. Fakt, že vzniká nový život, mě dojal. Totálně jsem se názorově otočil a začal se na dítě těšit. Plánovat svatbu a s partnerkou vybírat porodnici.

Jaké problémy jste během partnerčina těhotenství nejvíc řešil?
Z těhotenství jsem za celých devět měsíců nedělal drama. Snad jedině jsem se zabýval tím, že nemám řidičský průkaz, takže nemám možnost sám odvézt ženu do porodnice. Někteří nastávající otcové chodí na kontroly a prohlídky během celého těhotenství. Přítelkyně to všechno zvládla beze mě. A já jsem za to rád. Ale to asi nezní dost trendy.

A chtěl jste jít k porodu?
To jsem chtěl. Zajímalo mě to i kvůli profesi, jsem zvědavý novinář. Dokonce jsem si zkusil dát poplatek za to, že mohu být u porodu, do daní. Partnerka mi před tím dávala číst články o porodu a říkala, ať se sám rozhodnu, jestli tam chci být.

A co vás přesvědčilo?
Mě to prostě zajímalo. Samozřejmě jsem věděl, že je to pro ženu důležité. Chtěl jsem být potřebný. Ale raději jsem si před tím vzal prášky na uklidnění.

Když rodí indiánská žena, svíjí se její muž v porodních bolestech. Jak jsou na tom čeští muži? Jak prožívají porod a následné chvíle, kdy je miminko odstaví i když třeba jen na čas na druhou kolej. Jsou na to připraveni? Jak vypadá rodičovství z pohledu muže? Více se dočtete na str. 84–89.