Žena a život

Obavy a fobie

Strachu se (ne)bojím

Autor: Martina Coufalová, foto: Marek Kučera

Budíte se v noci obavou z pracovní porady? Děsí vás, že zůstanete sama? Máte hrůzu z nemocí? Strach se nevyhýbá nikomu. Jde o to, jestli nás upozorňuje na reálné nebezpečí nebo je to papírový čert, který nám zbytečně odčerpává energii.

Zdráháme se tomu uvěřit, ale strach je opravdu náš dobrý přítel a taky báječný učitel. Jeho hlavním úkolem je nastartovat v našem těle záchranné mechanizmy v okamžicích skutečného ohrožení (stojíme na skalním srázu, sedíme v letadle otřásaném turbulencemi, na tramvajové zastávce nás obtěžuje podezřele vypadající člověk a podobně). Možná si nevzpomínáte, kdy vám naposledy šlo o život, zato se každou neděli večer potýkáte s nepříjemným pocitem v žaludku, signalizujícím, že začátek pracovního týdne je za rohem. Pozoruhodné na tom je, jak alespoň sleduju na sobě, že žaludek se mi strachy svírá stejně, ať mě v pondělí čeká obtížné pracovní jednání, nebo mám zrovna dovolenou. V pondělí ráno mi srdce buší jako zběsilé a dlaně se potí, ačkoli o život mi určitě nejde. Jen se opakovaně oživuje staré zranění, na které si už ani nevzpomínám, a připomíná mi ho jen jizva. Je to stejný mechanizmus, jako když v hrůze z opuštění, které jsme v dětství zažili od své mámy, prcháme o dvacet let později z každého slibně se vyvíjejícího vztahu, jen abychom nebyli opuštění znovu. Ani tento strach ale není zbytečný. Upozorňuje nás na „slabé místo“ v nás, které chce být prozkoumáno. Místo, kde je ukrytá celá „přehradní nádrž“ zablokované energie. Jakmile otevřeme stavidla – tím, že se odvážíme podívat se strachu do tváře –, může tato energie konečně zase začít volně proudit. Divily byste se, o kolik je pak svět najednou barevnější a oč živější se budete cítit! Pravda, často je těžké rozlišit, do které skupiny ten který strach patří. Ale ono je to vlastně jedno, protože o prozkoumání si říkají všechny. I ty zvlášť silné, jimž říkáme fobie. „Léčení fobií si žádá pomoc odborníka.


ZUZANA ŽEMLIČKOVÁ, 27 LET „Když DCERKA KÝCHNE, hned se děsím, že onemocní a já s ní budu muset zůstat doma, takže nevydělám dost PENĚZ NA ŽIVOBYTÍ.“
Dvouletá Eliška má oslabenou imunitu, takže se stane, že občas onemocní. Zuzana se jako každá máma samozřejmě o její zdraví bojí, ale současně ji svírá další velký strach: co se stane, když bude muset zůstat s nemocnou dcerou doma a nepřinese domů dostatek peněz? „Já můžu být o chlebu a vodě, ale dítě ne,“ říká. S manželem – Eliščiným otcem – se před časem rozešli, takže není divu, že jako samoživitelka cítí za dceru víc odpovědnosti. Jenže Zuzka se bojí, přestože by v případě nouze mohla říct o finance expartnerovi, který funguje jako vzorný táta, nebo svému otci. „To bych asi nedokázala, nemůžu přece chtít po ostatních, aby se starali místo mě. Navíc já jsem byla vychovaná k samostatnosti a od čtrnácti let si na sebe prakticky sama vydělávám,“ vysvětluje. Dnes si k mateřské přilepšuje úklidem a prací v kanceláři. A čelí strachu tím, že se snaží šetřit, kde se dá, aby v případě krize měly s dcerou pár týdnů z čeho žít. „Taky se snažím zbytečně nevymýšlet katastrofické scénáře. Tuhle terapii, kterou jsem si sama naordinovala, aplikuju dva měsíce a musím zaklepat, že se mi to docela daří a v noci spím líp. Jsem totiž odjakživa nervák a k nespavosti mi stačí málo. I proto jsem vděčná za úklid – díky němu se aspoň pořádně unavím a líp večer usnu,“ dodává. Vlastně by nejraději měla ne jedno, ale třeba pět dětí. Vždyť si dítě přála už v šestnácti! „Jenže to bych si musela být jistá, že budu mít zaměstnání, které nás uživí. Když je práce, tak jde všechno.“

Strach je náš anděl strážný, jemu vděčíme za pud sebezáchovy. Jenže někdy pociťujeme nepřiměřené obavy, které nám komplikují život. Bojíme se jízdy ve výtahu, letadla, výšek, uzavřených prostor, myší, pavouků, zubaře nebo, že ztratíme práci a neuživíme své dítě. Příběhy čtyř žen, které svůj strach zvládly, a rady psycholožky si přečtete na str. 80–83.