Žena a život

Na vlastní nohy

Mami, odlétám

Autor: Martina Coufalová

Od okamžiku porodu se dítě rodičům neustále vzdaluje. Až jednoho dne odejde z domova úplně. Jak sebe i je na osamostatňování co nejlíp připravit?

Úplně na začátku vnímá matka svoje miminko jako bytost, která je (stále) její součástí. Dokonce i mluví v množném čísle – „zrovna jsme papali“ nebo „nespali jsme, protože nás celou noc bolelo bříško“. Je to období, kdy je na ní dítě naprosto závislé, psychicky, i co se přežití týče (kojení). A ona také bývá instinktivně nervózní, má-li se od něj vzdálit. Je tedy jen na nás, kdy si naordinujeme první zkoušku odloučení od miminka. Možná že partner naléhá, abychom si zas jednou společně vyrazili na večeři do nedaleké restaurace. Nevyčítejme si, když na to nemáme chuť. Bude-li rozumný, nebude nás přemlouvat a zvolí kompromisní variantu – připraví pro oba pěkný večer doma. Co se týče hlídání, obecně platí, že máme-li s odloučením od dítěte problém, měly bychom si samy pro sebe vyjasnit, jestli nám vůbec stojí za to někam odcházet, strávíme-li pak celý večer kontrolními telefonáty domů. Jinak však záleží na mnoha okolnostech. Každá máma bude jistě klidnější, když bude potomka hlídat někdo blízký, než když si pozve domů neznámou najatou chůvu. A jak říká psycholožka Simona Hoskovcová: „Děti se povahově liší a některé, když vycítí, že se chcete vzdálit, vyvádějí natruc různé věci, aby vás udržely doma. Brečí, jsou neklidné nebo třeba i onemocní. Nemějte jim to za zlé, dělají to nevědomě. Problém není v tom, že by na nás lpěly víc, než je zdrávo, ale ve zvyklostech naší kultury, která je vzdaluje od rodičů mnohem dřív a dál, než tak činí kultury jiné, které neznají kočárky ani postýlky, protože je zvykem nosit dítě do určitého věku na svém těle a spát s ním v jedné posteli.“

Daly jsme jim nejlepší roky a oni nás teď opouštějí. Jak bezbolestně přestřihnout pupeční šňůru si přečtete na stranách 74—75.