Žena a život

Rozhovor pro vás

Linda Jablonská: Jak jsem se klaněla vůdci

Autor: Martina Vlčková, foto: Hischam Boutaleb

Říkáte si, že odjet na dovolenou do země, ve které se nedá volně pohybovat, mluvit ani myslet, může jen šílenec nebo dobrodruh? Ke stejnému kroku se však odhodlala i dokumentaristka Linda Jablonská, která chtěla ukázat, jak to vypadá, když jeden člověk ovládá ostatní jako loutky.

Ve svém prvním dokumentu „Kupředu pravá, kupředu levá“ jste sledovala mladé české komunisty a konzervativce, ve druhém s názvem „Vítejte v KLDR!“ jste se vydala do Severní Koreje, kde vládne totalitní režim. Vypadá to, že politika je váš koníček...
To bych neřekla, protože třeba neznám jména všech našich ministrů, ale je pravda, že mě vždycky zajímaly různé politické systémy a jejich dopad na obyčejné lidi. První dokument jsem natočila, protože mi připadalo zajímavé, že někdo ve dvaceti tráví volný čas na stranických akcích, ke druhému mě inspiroval inzerát jedné cestovní kanceláře, který jsem náhodou našla na internetu – nabízel šestidenní zájezd do Korejské lidově demokratické republiky. Přišlo mi bizarní zaplatit pětašedesát tisíc za to, že odjedete na dovolenou do země, v níž jsou soustavně porušována lidská práva. Když jsem se pak na festivalu „Jeden svět“ setkala se severokorejským uprchlíkem, který mi řekl, že k pádu režimu v jeho vlasti by pomohl mediální zájem, bylo rozhodnuto.

Jak probíhaly vaše přípravy na cestu?
Byla to jedna velká nejistota. Do Severní Koreje totiž nemůžete vézt mobilní telefon, přístroje GPS ani kameru, takže hrozilo, že utratíme spolu s producentem sto třicet tisíc – za mě a kolegu Davida Cysaře – a nepřivezeme ani metr záznamu. Také jsem nevěděla, jestli nás vůbec pustí přes hranice. A když pustí, tak jestli nás neseberou na konci, třeba i s natočeným materiálem. Samozřejmě o novinářských vízech jsme si mohli nechat jen zdát, ale s těmi turistickými žádný problém nebyl. Ve finále to dopadlo všechno dobře – jako obyčejným turistům se nám navzdory striktním instrukcím podařilo provézt tři kamery.

České cestovní kanceláři, která zájezd pořádala, jste vyložila karty na stůl a přiznala, že jste filmařka? Samozřejmě. Jednak s pravdou člověk dojde nejdál a pak jsem od ní potřebovala kontakty na ostatní „účastníky zájezdu“, které jsem chtěla vyzpovídat ještě před začátkem našeho pobytu. Bylo jich celkem osmadvacet a potěšilo mě, že jenom dva s naším natáčením nesouhlasili. Pak mě překvapilo, že proti němu neprotestovali ani průvodci ze severokorejské cestovní agentury, která měla na místě všechno pod palcem. Jen se mile a plaše usmívali. Ale určitě o nás podávali hlášení na vyšší místa. Možná ani ne tak proto, že by chtěli, ale protože jednoduše museli. Jen pro vaši představu – náš výlet, který jsme mimochodem absolvovali jako druhá česká skupina od roku 1989, měl pevně stanovený program, a to zhruba od sedmi ráno do deseti večer. Nikdo se nemohl vzdálit, natož promluvit s někým z místních obyvatel. Neexistovalo, že bychom se šli večer jen tak projít do města, stejně jako nákupy v neturistických obchodech nebo odmítnutí návštěvy oficiálních míst typu prezidentského paláce, Muzea darů či obřího pomníku Velkého vůdce Kim Ir-sena.

Dokumentaristka Linda Jablonská navštívila Severní Koreu a zažila kulturní šok. Více se dočtete v rozhovoru na stranách 22—24.