Žena a život

Život v cizině

Ve světě nám bude líp... Nebo ne?

Autor: Michaela Čapková, foto: Vlado Kníž

Stojíte před otázkou: Odjet a vzdát se rodiny, přátel a někdy i práce v naději, že si finančně polepšíte, nebo raději zůstat a spokojit se s tím, co mám? Jsou ženy, které zvolily riskantnější variantu. Přestože se nakonec vrátily zpět, svého rozhodnutí nelitují.

„Začala jsem žít, až když jsem pochopila, jak to tu funguje!“
VÁCLAVA SPIROVOVÁ, 40 LET

Václava ve třiceti letech sebrala odvahu a opustila svůj spokojený život i se dvěma malými dětmi. Odjela za manželem do Anglie, i když se mohla rozhodnout jinak, měla dobrou práci, nic jí nechybělo, ale manželství by v tomhle stavu dlouho nevydrželo. „Neuměla jsem si život v cizině vůbec představit a z angličtiny jsem zvládla vyjmenovat abecedu. Prala jsem se hlavně s otázkou, jestli děti zvládnou školu. O práci jsem strach neměla. Manžel měl v Londýně svou firmu a já mu měla pomáhat. Ale bude se tam dětem líbit? Zvyknou si na nový domov?“ I přes velký skluz, který vznikl kvůli průtahům na úřadech, což je v Anglii normální, se šestiletý Dan a osmiletá Kristýna úspěšně zapsali do školy. „Předtím jsem je ve volných chvílích učila angličtinu sama, ale v českém prostředí to šlo špatně. Od chvíle, co děti nastoupily do školy, jsem však byla jediná, koho zajímalo, že téměř neumějí anglicky. Zpočátku byly trochu mrzuté, že jim nikdo nerozumí. Po dvou měsících už se svými kamarády bez problémů komunikovaly. Zato já jsem se adaptovala mnohem obtížněji. Zvykla jsem si až ve chvíli, kdy jsem přišla na to, že musím úplně překopat své dosavadní zvyky, přepnout se na jinou vlnu a zapomenout, že nemám kolem sebe maminku a přátele. A to bylo těžké, protože Angličané jsou hodně uzavření. Zařadí si vás do určité třídy podle toho, kde bydlíte a do které školy chodí vaše děti. Z té prakticky není úniku. Abych se vymanila z finanční závislosti na manželovi a byla schopná financovat vlastní studium, hledala jsem si jinou práci. Všechno se ale zkomplikovalo a manželství se mi nakonec rozpadlo. Uvědomila jsem si, že by život zbytku rodiny byl závislý pouze na sociálních dávkách. Jako cizinka, která neumí příliš anglicky a nemá kvalifikaci, bych nikdy nesehnala takovou práci, abychom měli na slušný život. Nemohla bych děti poslat do dobrých škol. Navíc jsem postrádala rodinné zázemí. Bylo rozhodnuto: Vrátíme se zpět. Návrat ale nebyl jednoduchý pro nikoho z nás. Děti měly problémy ve škole a nesly to velmi těžce. Vybrala jsem jim školu s podobným stylem výuky, na který byly zvyklé, bez toho by to nezvládly. Bolelo mě u srdce, když si stýskaly po svém domově v Anglii. Všem nám to moc dalo, ale jsem ráda, že jsem zpět. Jak budu žít, je jen na mně.“

Odjet, nebo zůstat? Možná vám v rozhodování pomůže náš článek, čtěte na stranách 82—84.