Žena a život

Rozhovor pro vás

Tereza Kopáčová: Tereziny soukromé pasti

Autor: Martina Vlčková, foto: Vlado Kníž

Původně jsem si s režisérkou TEREZOU KOPÁČOVOU chtěla povídat o její práci a schopnosti vydupat ze země originální televizní projekty. Jenže pak jsem zjistila, že jsme skoro stejně staré, a navíc v podobné životní situaci – obě si začínáme uvědomovat nemilosrdný tikot hodin. Hlavně těch biologických...

Těsně před koncem roku jste oslavila poslední narozeniny začínající trojkou. Prožívala jste je nějak víc než ty předchozí?

Neee. Nebo jo? Asi jsem se snažila je vytěsnit, protože když mě někdo upozornil na tu poslední trojku, šíleně jsem se vyděsila. A věk bez trojky, který následuje, přede mnou prosím ani nevyslovujte. Tu číslovku jsme s kamarádkami vyřadily ze slovníku. Když to nejde jinak, mluvíme o tom, jako až nám bude „vyvítekolik“. Ve skutečnosti mi nevadí číslovky, spíš mám pocit, že to je nějaké nedorozumění – já jsem přece na začátku! Tím víc mě zaráží, že se mi začíná měnit kůže a na těle se objevují jakési divné tvary, které tam krátce předtím nebyly. A taky si nemůžu dát kachnu o půlnoci, aniž by se na mém těle neobjevily ještě horší věci... Samá příkoří. Nevratná. Začínám si uvědomovat, že pravděpodobně zestárnu. To není legrace, já si donedávna fakt myslela, že se mě to netýká. Asi mám nějakou poruchu vnímání věku. Nebo to mají všichni? Každopádně když jsem si musela přiznat, že se mě stáří asi přece jen týkat bude, začala jsem se uklidňovat tím, že než zchátrám úplně, věda a kosmetický průmysl pokročí a já to stihnu na poslední chvíli zastavit. Nedávno mi v obchodě s kosmetikou nabízeli nejnovější zázračný krém, který gumuje vrásky – samozřejmě pro maminku –, a já si řekla: „Ha! To by mohla být první vlaštovka!“ (směje se).

Více se dočtete v novém čísle na stranách 10—13.