Žena a život

Láska

Zralé ženy vyprávějí o lásce

Autor: Martina Coufalová, foto: Vlado Kníž

Jsme unavené věčným vyhlížením pravé lásky, topíme se v slzách, když ji najdeme a ona nás zklame, proklínáme se, že už jí na lep nesedneme. Ani ženám, které vám představujeme, nevyšel život přesně podle představ. Přesto na své lásky vzpomínají rády a jejich nadhled a zkušenosti mohou obohatit i nás.

Růžena Jakubcová, 78 „Když se usmál a já prvně uviděla jeho nádherné zuby, zůstala jsem jako zasažená bleskem. Ten krásný chrup po něm později zdědila starší dcera.“

První láska, která se zrodila na první pohled, a posléze se proměnila ve čtyřicet let trvající šťastný vztah. Nevěříte, že něco takového existuje? Růžena Jakubcová by vám mohla vyprávět. Tahle vysoká dlouhovlasá blondýna s výbušným temperamentem, který zdědila po své slovenské mamince, dnes se smíchem říká, že muži se vždy dělili na ty, kteří ji zkrotili, a na ty ostatní. Nicméně její srdce vždy patřilo jen jednomu. Vlastně dvěma. Ale nepředbíhejme. Jako dělnice Škodových závodů v Adamově u Brna se s kamarádkou přihlásila do Olomouce na policejní školu pro řidiče. Byla jedinou ženou ve třídě plné mladých kluků, kteří na ni volali: „Nemysli si, že tady někoho ulovíš, my jsme tady všichni ženatí.“ To se tedy pletou, říkala si Růžena, která sem přece nepřišla lovit mužské, ale něco se naučit (řízení auta zbožňovala). Jenže pak vstoupil do třídy učitel a všechno bylo jinak. „Bylo to jako zásah bleskem a i Stanislav mi pak řekl, že jakmile mě prvně uviděl, prolétlo mu hlavou, že já jsem ta pravá,“ usmívá se paní Jakubcová. Do kina ji pozval ale až po třech měsících, kdy kurz skončil, a oni opustili role učitele a jeho žačky. Když byl Stanislav jako policista odvelen do Prahy, Růžena ho vzápětí následovala (pracovala u policie jako úřednice). Do půl roku byla svatba. Kromě jeho pohledné vizáže oceňovala, že měl ušlechtilou povahu – nehádal se, nebyl schopný ublížit, naopak rád pomáhal lidem. „Taky rád vařil, klidně i vyluxoval, umyl nádobí i zavedl dcery do školky nebo do školy. Byla jsem za to ráda, ale tehdy to nebylo obvyklé, takže jsem zpočátku byla zmatená a nevěděla, jak se zachovat,“ vzpomíná paní Jakubcová. Když se ptám, zda měli nějakou partnerskou krizi, jednoznačně kroutí hlavou: nic takového. A co jí na manželovi vadilo? Jen to, že když byl starší, začal pít víc piva – což bylo pro člověka, který přišel v mládí o ledvinu, dost nebezpečné. Často jezdil do lázní a ona se o něj vlastně pořád bála. Zemřel před 16 lety – bylo mu 65. Paní Jakubcová pak dokázala, co mnoho jiných žen nedokáže: uložila si vzpomínku na manžela hluboko do srdce, ale neuzavřela se do minulosti a nerezignovala na vztahy. Věděla, že musí žít dál. Když ve svých 62 vyrazila s kamarádkou na silvestrovský pobyt na Šumavě, seznámila se tam s mužem, s nímž protančila několik večerů. Následující rok a půl se přátelili. Cestovali po republice, houbařili spolu, chodili za kulturou. Věděla, že nesmí Antonína srovnávat se svým mužem. I on ji už bohužel před pár lety opustil. Ani tentokrát ale paní Jakubcová nezahořkla a dál si užívá života. Pořád má ráda mužskou společnost, ale o partnerský vztah už nestojí. „Pro vztah muže a ženy je podle mých zkušeností nejdůležitější, aby si partneři vzájemně pomáhali a důvěřovali si. My jsme si s manželem říkali všechno, neměli jsme tajemství,“ říká Růžena Jakubcová. „Jestli se mi líbili i jiní muži? To víte, že ano. Třeba na dovolené, když jsem uviděla nějakého pohledného, hned jsem ho manželovi ukazovala: „Podívej se, jaký je tamten muž fešák!“

Více se dočtete v novém čísle na stranách 68—71.