Žena a život

O čem se mluví

Proč jsme Vánoce vyměnili za stres?

Autor: Michaela Čapková

Rok co rok je to stejné. Média, reklama, nákupní centra – odevšad se to na nás valí už od října. Kam se poděla ta tajuplná atmosféra? Kde je radost z toho, že jsme všichni pohromadě v dychtivém očekávání pod rozsvíceným stromečkem? Ze souboje s dojemnými vzpomínkami na dětství nakonec vzejde utrápené konstatování: To už jsou zase Vánoce?

Neměla bych spíš jásat a těšit se, až se synkem budeme péct cukroví a zase uvidím jeho rozzářené oči nad prvním rozbaleným dárkem? Místo toho si mezi předčasnými uzávěrkami a poznámkami kamarádek typu: „Ty ještě nemáš napečeno?“ narychlo uvědomuju, že nemám ještě ani jeden dárek a rodinná kasa sotva pokryje měsíční náklady na provoz, natož vánoční výdaje za dárky a jídlo. A tak se strhaná prací chaoticky prodírám skrze davy nakupujících a nabírám do košíku nicneříkající předměty známé z reklamy, jen abych to už měla z krku. Prostá touha udělat někomu radost je ta tam.

VE VLEKU VZPOMÍNEK
Na poslední chvíli se snažím zachraňovat všechny tradice, na které si jen vzpomenu. A ze zmatečné domácí atmosféry se pokouším vyloudit příjemnou náladu provoněnou cukrovím, aby měla rodina na co vzpomínat. Přestože se snažím, aby ty naše Vánoce byly ještě krásnější, než jaké jsem sama v dětství prožívala, cítím se nakonec nespokojeně. Proč? Protože už jsou pryč doby, kdy jsem se nemusela o nic starat, dívala se na Štědrý den na pohádky a s napětím čekala, kdy už budeme u rozsvíceného stromečku rozbalovat dárky. „Máma nás každé Vánoce stresovala tím, že jsme jezdili k babičce a dědovi. Měla strach, že bez jejích rodičů to nebude ono. Nenáviděla jsem, jak se všechno připravovalo. Chtěla jsem se dívat na pohádky,“ vypráví Vendula S. „Když děda zemřel, začaly se svátky odbývat. Místo stromečku byly ozdobené větve. Máma říkávala, že už jsme velcí. A já začala vyhledávat to, co mi do té doby vadilo.“

STRES PŘEŽÍVÁ V KAŽDÉ DOBĚ
Vánoce však nezískaly stresový podtext až v posledních letech. Rozdíl byl jen v tom, z čeho si lidé dělali vrásky. Před dvaceti lety nebyl v obchodech velký výběr, žádná načančaná lákadla, jeden druh kalhot… Naši rodiče se nervózně přetlačovali ve frontách na mandarinky a oříšky. Dnes výlohy přetékají a stejně nejsme v klidu. Jak to? Nemáme na všechno, co bychom chtěli. Místo přátelského posezení balíme ve spěchu „lásku“ do vánočního papíru a v přesvědčení, že Vánoce jsou tím lepší, čím více drahých dárků najdeme pod stromečkem, se vydáváme napospas i nesmyslným půjčkám.

VYTVOŘTE SI VLASTNÍ TRADICE
Pomoc je přitom jednoduchá. Smířit se s tím, že už nejsme děti, a nebát se vytvořit si vlastní tradice, protože paradoxně ony bývají zdrojem našeho vánočního stresu. Není na škodu zpomalit vražedné tempo 21. století a vyzkoušet vánoční symboliku takovou, jaká byla už kdysi. Stejně jako vaše Vá noce nebudou o nic horší, když do nich necháte vstoupit vlastní inovace a zvyky. Nač se honit na mši, když můžete být spolu kdekoli. „Na Vánoce se těšíme celá rodina. Nedám na kamarádky a zdobím dům, stromeček i stůl na hostinu třiadvacátého v noci,“ pochvaluje si své ustálené zvyky Karolína Š. „Děti dávají za okno mléko a sušenky v domnění, že sobům, co se tu zastaví na svačinu, vypadne jeden dárek z vozu. Ráno ho pak najdou pod stromečkem. Zbavím se tím otázek: ‚Kdy už budeme rozbalovat dárky?‘“ Jestli jste se dosud neuklidnila, pak mám jeden rychlý recept. Vyjeďte někam za město do lesa. Postůjte chvilku na jeho okraji a pak vejděte do ztichlé katedrály vysokých kmenů. Můžete nakrmit srnky nebo jen stát a dívat se. Ta chvilka strávená mimo civilizaci je k nezaplacení.