Žena a život

Deníky šílených rodičů

Jen je nechme, ať se bojí

Navštívil nás Mikuláš se dvěma čerty a andělem. Náš malý terorista den před tím tvrdil, že se nebojí a že čerty nakopne. Proto jsem čertovi Martinovi odeslala e-mail, kde jsem pečlivě vyjmenovala všechny hříchy, jichž se malý hrdina dopustil. A to velmi konkrétně, aby bylo jasno, že čerti si v pekle opravdu všechno zapisují, jak tvrdím už nejméně od září. Ten den už si nebyl tak jistý, ale tvářil se stále dost zpupně. Pak přišla hodina H a malý rebel se mě jen křečovitě držel. Čerti vypadali opravdu děsivě. Jeden neříkal vůbec nic, jen hrozivě mručel a šoupal po podlaze řetězem jako ve slušném hororu. Druhý mluvil pekelným hlasem a velmi detailně věděl, čím které dítko zhřešilo. Anděl mu oponoval dobrými skutky, které se mi však při psaní mailu vybavovaly, pravda, s většími obtížemi. Náš nebojsa spustil takový křik, že mi hlavou bleskly obavy, zda jsem to nepřehnala. „Já už budu opravdu hodný,“ vyrážel ze sebe a jeho poslušnější sestřička plakala a prosila, aby ho čert, který se s obrovským pytlem nebezpečně přiblížil až k nám, neodnesl. Vše bylo součástí předem dohodnutého scénáře, podle kterého čert mohl na několik dětí hartusit o něco více než na ostatní. V novinách jsem se druhý den dočetla, že v Rakousku Mikuláš s čerty nesmí do školek. Děti by prý mohly mít trauma. Jiný článek naopak tvrdil, že děti by se něčeho bát měly. U nás si trauma neodnesl nikdo. Koneckonců ani já, má sestra či přátelé, které doma Mikuláš v dětství navštěvoval, což už snad můžeme potvrdit s dostatečným odstupem. Doufala jsem, že silný zážitek nás alespoň na pár dní ušetří zlobení. Již druhý den se však u nás zlobilo a odmlouvalo o sto šest. Neváhala jsem proto připomenout pouhý den starý slib stvrzený čertům statečným podáním ruky. Zafungovalo to mnohem méně, než bych bezprostředně poté čekala. Po pár dnech už musel můj muž nenápadně vyjít ven a zaťukat na okno. Jako že čerti obcházejí okolo, rozumějme. Teprve poté se malý „spraťoun“ uvolil přestat kydat po stole jídlo a vztekle pokřikovat ne a ne na všechno, co se po něm žádalo. Abych čertovskou autoritou neplýtvala, přešaltovala jsem na Ježíška, který by také nemusel přinést žádné dárky! Shledávám, že máme doma malého diskutéra, který se dohaduje o všem. Ježíšek podle jeho soudu stejně nemůže nést všechny dárky sám. Jemu je prý přinese přímo anděl, těch je totiž víc. A hlavně si prý na rozdíl od čertů o zlobení dětí nezapisují nic. Jasná logika. Ježíšek nestíhá, čerti jsou banda „práskačů“, ještě že jsou tu hodní andělé. Nevím, co by tomu řekli učitelé náboženství. Přitom svým dětem vyprávím o podstatě celého vánočního příběhu, aby pro ně Ježíšek nebyl něco jako Santa Claus. Malého vykuka to ovšem zatím nezajímá. Vidí to po svém. Každopádně nás příští rok čerti opět navštíví. A mohli by i přitvrdit. Souhlasím: i dnešní děti by se měly něčeho bát.


REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 37 let. Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má pětiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.