Žena a život

Deníky šílených rodičů

Nové výchovné přístupy

S dítětem je to jako na houpačce a stejně tak je to i s mými otcovskými pocity. Jsou dny, kdy oceňuji, jak hodného potomka jsem si pořídil. Ale i ty, kdy bych jej nejradši odeslal někam na planetu zlobivých spratků a tam ho nechal alespoň týden trpět, aby si začal vážit svých obětavých rodičů, zejména tatínka!
Doma jsem za poslední dva sloupky dostal mírně vynadáno. Prý u našeho synka popisuji jen ty nejhorší příhody a zapomínám na spoustu roztomilých. Přiznávám, že na tom asi něco bude. Takže dneska to zkusím jinak. Právě oslavil dva roky a jak je pro tento věk charakteristické, je velmi učenlivý. A já zjistil, že když se to vezme za správný konec, dá se z toho vytřískat dost zábavy. Na potomka totiž lze přenést řadu aktivit, které se vám nechtějí dělat. Začalo to s botama. Prckovi se nejdřív zalíbily mé domácí crocsy a když odpozoroval, že si je po příchodu domů vždy obuji, začal spolupracovat. Přinese mi je, obuje a je nadšený, když se pak postavím a skutečně mi na nohou drží. Od crocsů (přiznejme si, že jejich obouvání je jednoduché) se postupně přesunujeme k složitějšímu typu obuvi, jako jsou klasické boty k obleku či v současné době již i zimní, pořádně vysoké a těžké do sněhu. Vše funguje, jak má. Kromě tkaniček, jež jsou zatím nad jeho dvouleté síly, takže ty si ještě musím zavazovat sám. Podobně to je s dáváním nádobí do myčky, přinášením různých kdesi odložených ovladačů, podáváním oblečení atd. Tudíž můžu prohlásit, že servisní roli v rovině „přines a podej“ plní zdatně, a jakožto jakožto bývalý majitel dvou psů musím konstatovat, že v této schopnosti už je potomek dávno překonal! Jedinou podmínkou je, aby celá věc byla prezentována jako úžasná hra, kde se chválí a děkuje. Prostě z podaného trička je třeba udělat událost srovnatelnou s přistáním na Měsíci. Pak to jde.
Trošku odlišný systém se musí vymyslet u činností, které prcka evidentně baví a přitom všichni dospělí vědí, že by se vykonávat neměly. To je zejména vytahování různých předmětů z ledničky. Všiml jsem si, že manželka synovi docela často říká „dveře od ledničky neotvírej, tohle nevyndavej, to se nedělá, to by rozmrzlo, to by se zkazilo...“ Podvědomě jsem vycítil, že tento typ argumentace je na dvouletý mozek příliš sofistikovaný. Zkusil jsem tedy přístup opačný. „Umíš to dát zpátky do ledničky?“ ptám se a podávám mu již téměř rozmraženou zmrzlinu. Světe div se, on ji tam vrátí. „A umíš zavřít ty dveře?“ vezu se na vlně úspěšné komunikace. A opět, potomek dobrovolně zavírá mrazák a ztrácí o něj zájem. Zkusil jsem to i s dotazem „a umíš vypnout televizi?“, který ho sice nepotěšil, ale i tak mi to ukázal a na nějakou dobu se smířil s tím, že „krteček už šel taky hají“. Takže přestože je to samozřejmě špatně zvladatelné dvouleté dítě, když se naordinují správné postupy, opět to docela jde.
Účinnost svých triků jsme se rozhodli vyzkoušet v „extrémním“ prostředí Špindlerova Mlýna. Napadl sníh, rozjely se vleky, takže trávit víkend v Praze je nesmysl. Prcka jsme vybavili teplým oblečením a musím říct, že to byl zásah do černého. Jsem nadšený jeho přístupem k horským radovánkám, sníh za tričkem mu nevadí a prokřehlé prsty nevnímá. Navíc se zamiloval do sněhuláků. Pracně je postavíme, on se pak rozeběhne, skočí na ně a s chutí zdevastuje. Idylka. Jako se říká, že partnerskému vztahu prospívají nové impulzy, musím konstatovat, že mému soužití s potomkem prospěl příchod zimy. Je totiž daleko lepší, když se hází sněhovými koulemi a kope se do sněhuláka, než když se hází mobilem a kope do počítače, jako je tomu tradičně v Praze. O tom ale jindy, teď máme doma hodného chlapečka.



JAN VÁVRA, 34 let. Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má dvou letého syna Honzu jr.