Žena a život

Deníky šílených rodičů

Neúprosné geny

Nikdy jsem si nenalhávala, že máme s mužem klidné manželství. Oba jsme poměrně temperamentní a naše spolužití připomínalo (a připomíná) Itálii. Nám to tak vyhovuje – až na jednu maličkost. Oba se poslední dobou zabýváme myšlenkou, zda bylo rozumné pořídit si děti zrovna spolu. Čím dál víc se totiž zdá, že právě ty geny, jež mají něco společného s temperamentem, se u našich potomků zdvojnásobily. U Laury to bylo patrné brzy. Když nebylo po jejím, dokázala ztropit scénu takovou, že by vás dohnala k slzám. Někdy z totální bezmoci, jindy smíchy, protože obvykle byla ve svých záchvatech – asi stejně jako její rodiče – velmi komická. Všechny její scénky mě i muže vytáčely tím víc, čím lépe jsme se v nich poznávali. Korunu tomu dokázalo nasadit příbuzenstvo, ať už z jeho, či mojí strany: „Jako bychom tě viděli. No, pamatuješ na tu scénu z pouti? Jak ses tam celý modrý vzteky válel po zádech a kopal nožičkama?“ Rozhodla jsem se geny ignorovat a svést vše na sluneční znamení. Laurinka je zkrátka Lvice jak vystřižená. Lví děti, jak už jsem tu psala, jsou milé a okouzlující,… když je po jejich. Ano, hledat podobnosti ve zvěrokruhu je možné, ale proč se opíjet rohlíkem? Je to stále víc nepřehlédnutelné a nezbývá než si přiznat: jsou to MOJE strašné povahové rysy. Je to má netrpělivost, s jakou hází kalhoty na zem, pokud se jí nedaří je obléknout, je to můj vztek, s nímž trhá výkres, který se jí nepovedl, jak si představovala. Je to má nesoustředěnost, když mě nevnímá, a můj vzdor, který jí zatemní obličej, jakmile jí to vyčtu. Ano, moje princeznička po mně dokáže hodit pohledem, který mě nutí skočit do zákopu. Stejně to prý dělám já (aspoň jak tvrdí můj muž). A vidíte, ani nejsem narozená ve znamení Lva.
Kubíček se od počátku jevil nadějněji. Když plakal, měl k tomu vždy důvod, který jsme mohli vyřešit. Po většinu času byl usměvavé a nenáročné miminko. Všechno vypadalo tak přesvědčivě, že jsme s manželem učinili závěr: Laura je oříšek, ale s Kubou to naštěstí bude jednodušší. Ba co víc, musíme si dát pozor, aby ho naše rodina nesemlela. Mýlili jsme se. Jakmile se z miminka stala svébytná osůbka, rozhodl se nám ukázat, že v naší rodině nehodlá být za beránka. Dokonce bych řekla, že jeho prostředky k sebeprosazení byly od počátku záludnější a efektivnější. Jistě ho posiluje také postavení druhorozeného dítěte, ty obvykle musí hledat místo ve smečce vynalézavěji. Většinou statečně bojuju, ale občas je to na mě moc. Přiznávám bez mučení, že někdy se přes veškerou snahu o důslednost konfliktu s ním raději vyhnu. Kubíček dokáže na projevy rodičovského nesouhlasu, oprávněné výtky a kritiku reagovat opravdu svérázně. Lehne si na zem nebo se otočí zády a pohazuje hlavou. Jeho černé oči srší blesky a on zarytě mlčí. Dokonce nezabere ani osvědčená metoda: „Za týden přijde Mikuláš a nepřinese ti žádné bonbony!“ „Já je nechci,“ podívá se na mě vyzývavě. „Odmlouváš, to tě odnese čert,“ odtuším. Chvíli je ticho a pak se ozve: „A já ho nakopnu!“ Nejvíc mě vyvede z míry, když se rozzuřím, rozkřičím a on… se začne smát. Možná je to pomsta – teď vidím, jak si se mnou užili mí rodiče. Pár otázek mi ale nedá spát. Co v pubertě? Bude u nás zuřit válka? A proč naše temperamentní geny nepřebily geny daleko klidnějších předků?



REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 37 let. Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má pětiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.