Žena a život

Deníky šílených rodičů

Ten prcek je škodolibý!

Autor: Jan Vávra

Děti k sobě dokážou být kruté. Ti, co jako malí nosili rovnátka, by mohli vyprávět. Já však pozorováním svého potomka docházím k mnohem horšímu závěru: děti jsou škodolibé a dělají schválnosti. A ne-li všechny, tak moje rozhodně ano.
Kdysi dávno jsem podlehl pokušení věřit filmu „Kdopak to mluví“. Bylo by přece krásné, kdyby děcko bylo tak moudré, chtělo pro sebe i své rodiče to nejlepší a staralo se o jejich pocity. Dnes již vím, že tento film nezobrazuje realitu, nýbrž nedostižný ideál. Naopak začínám být přesvědčen, že realistická je kniha Simona Bretta „Prevítem snadno a rychle“. Ta neříká nic jiného, než že dítě je od prvních momentů po porodu na rodiče nabroušené, protože bylo z tepla matčina břicha hozeno do nepřátelského světa, a další roky se za to mstí. Možná ta kniha trochu přehání, ale… jak jinak si mám vysvětlit, že syn se zamiloval do několika činností, které jsou úplně nesmyslné, ničí můj majetek a rozčilují mě? Obsese posledních dní se jmenuje presovač. Malý terorista hned po probuzení začne rázně křičet: „Kávu, kávu, kávu!“ Běží k presovači, přistrčí si židli ke kuchyňské lince, bere hrníček, do nitra přístroje hází kávovou kapsli a mačká čudlíky, dokud z presovače opravdu nezačne kapat káva. Můžete namítnout, že to je po ránu fajn, navíc když manželku k něčemu podobnému přinutím sotva o Vánocích. Ne, není to fajn! Kávu stejně okamžitě znehodnotí tím, že do ní hodí nejméně pět kostek cukru. Ale hlavně: jeden šálek nikdy není dost. Chce si udělat svých šest sedm hrnečků. Když ho popadnu, nebo dokonce přemístím presovač, začíná peklo. A pokud si myslíte, že třeba stavba komínu z lega by mohla proces výroby kávy nahradit, mýlíte se. Já už vím i proč: malý terorista prostě potřebuje pořádný boj a chce naschvál dělat, co nesmí. Něco mu dovolíte? Nuda. Zato kuchyňská linka plná nebezpečných záležitostí? Paráda. To slibuje akci i interakci s šílícím rodičem. A o to jde.
Jiný příklad: hrajeme si s míčem, klasickým fotbalovým, takže rána do dveří je pořádná, tedy zábavná. S tím nemám problém, děcko taktéž ne. Kopeme, házíme, idylka jako z filmu. Když si jde tatínek na chvíli (unaven) lehnout na gauč, dítě se i s míčem připlíží a vší silou ho hodí na jediné opravdu citlivé místo na mužském těle. Poprvé i podruhé jsem si myslel, že je to náhoda. Teď už ne. Jsem si jistý, že to dělá schválně. A proč? Protože se mu líbí, jak zařvu.
Nebo nočník. Potěšeně ho chválím po každé vyvedené akci. A opět se ukazuje, že chvála ho nebaví. Je sice milé sklidit pár vlídných slov, ale zábavnější je pak uchopit nočník a udělat s ním to samé jako předtím s míčem. Interakce s rozzuřeným rodičem nabírá obřích rozměrů a dítě září: tatínek je na infarkt. A já činím nezpochybnitelný závěr – ten prcek je prostě škodolibý! O svých zjištěních jsem se poradil s osobou nejpovolanější, s manželkou. „Tak zůstaň v klidu, nevyváděj kvůli rozlitýmu nočníku a on ti to třeba přestane dělat,“ poradila mi ta dobrá duše a já v jejích očích uviděl takový zvláštní úsměv. Skoro škodolibý. Úplně stejný jako u malého teroristy. V té chvíli mi všechno došlo. Bojovat budu do konce svého života. Dokonce na dvou frontách. Když jsem si to uvědomil, vzpomněl jsem si na základní pravidla všech válek a došlo mi, že nejlepší obrana je útok. A situace na frontě se obrací v můj prospěch. Jak prcek čím dál víc mluví, rychle se učí nová slova, a tedy i sprosťárny. Na ně reaguje manželka stejně jako já na rozlitý nočník. Prcka to začíná bavit, takže momentálně je na infarkt manželka. Jen mám trochu obavy, kde tahle hra skončí:-)


JAN VÁVRA, 34 let Ředitel PR agentury a bývalý novinář.
Je ženatý, má dvouletého syna Honzu jr.