Žena a život

Deníky šílených rodičů

Noční dobrodružství

Autor: Rebeka Bartůňková

Mé prvorozené miminko mělo dost přísný režim. Jako čerstvá matka jsem nastudovala řadu knih a moudrých rad. Třeba ty o spaní: skutečně nikdy neberte své miminko do postele, jinak bude vaším spolunocležníkem do puberty. Laurinka spala ve své postýlce, a když plakala, chodila jsem ji utěšovat podle striktního vzorce, pět minut, deset minut a tak dále. Výsledkem bylo řvoucí mimino a permanentně nevyspalá matka. Navíc se ukázalo, že je tato rada k smíchu. Nevím, kdy přesně to začalo, ale když se naučila vylézt z postýlky, objevovala se v naší ložnici dvakrát třikrát do týdne. Od chvíle, kdy jsme ji přesunuli do normální postele v dětském pokoji, nás každou noc budí capkání bosých nožiček. Následuje šipka k nám do postele. Přes své malé rozměry dokáže zabrat místo za dva dospělé. Celou noc „cestuje“, leží napříč mezi námi, otáčí se kolem své osy. Drsné procitnutí dobře mířeným kopem do nosu se stalo součástí našeho nočního života. Jakýkoli pokus přenést ji spící zpátky do pokoje dlouho provázel hysterický křik. Pokud už se vše obešlo bez protestů, byla do půl hodiny zpátky. Kapitulovali jsme. Po ránu vypadáme jako dva zombie, ale v noci se nepřipravujeme o spánek řešením neřešitelného. Když se narodilo druhé miminko, rady dávno odvál čas. Nechat ho křičet nepřipadalo v úvahu, neboť to ve mně vzbuzovalo panickou hrůzu, že probudí svou sestru. Zoufalá potřeba spát se zdvojnásobila, takže jsem ani v nejmenším nehodlala experimentovat. Každá minuta spánku navíc byla životně důležitá. Stačilo tedy, aby Kuba zakňoural, a v tu ránu byl v mé posteli. Jen co povyrostl a přestěhoval se do pokojíčku, přidal se k nočnímu putování i on. S železnou pravidelností se kolem druhé třetí ráno ozve pleskání nožiček. To je signál dobře se skrčit, schovat obličej a citlivější partie, neboť skoky do postele probíhají dost brutálně a zcela bez ohledu na rodiče. Nemůžu zatajit, že jejich tulení je až dojemné. Převládá ale totální ztráta prostoru ke spánku. Několikrát za noc se probouzím sevřená mezi dětmi s přeleželou rukou a tak strnulou šíjí, že chvíli trvá, než vůbec dokážu otočit hlavou. Když se mi podaří rozproudit krev v ruce a pohnout se, abych mohla obě děti odsunout, začnou protestovat s nevraživým vrčením a fyzickými výpady. Dá se říct, že z těchto i podobných důvodů, které jsou všem rodičům dobře známé, nespím už pět let!
Naše děti mají navíc špatně seřízené hodiny v hlavě. O víkendu se budí už před sedmou. Okamžitě jsou svěží, veselé a mají hlad. Hned se zajímají, co budeme dělat, a dožadují se akce. Nikdy nepochopím, jak je možné, že ve všední den, kdy je třeba být na půl devátou ve školce, se naopak můžu spolehnout, že před osmou se neprobudí. Rána jsou u nás pak mírně řečeno hektická. Když byly týden pryč, pár lidí poznamenalo, že vypadám lépe. „Máš dobrý make-up,“ hodnotily kolegyně. „Nebyla jsi na botoxu?“ mrkala na mě kamarádka. „Ne,“ ujistila jsem ji. „Jen jsem týden v kuse spala. Každou noc bez přerušení.“ Rady už proto nečtu. Momentálně by se mě týkaly ty o životosprávě. Jedna se mi moc líbí a plnila bych ji s nadšením. Prý je nutné spát denně osm hodin. Fajn. Ale mohl by to někdo vysvětlit mým dětem?


REBEKA BARTŮŇKOVÁ,
37 let, novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má pětiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.