Žena a život

Rozhovory pro vás

Eva Jeníčková: Jsem hyperaktivní blázen

Autor: Martina Vlčková, foto: Marek Kučera

Kdysi jako tmavovláska Marika zlomila srdce několika "machrům", teď se vrací jako blondýnka, aby slepila to své. Jenže návraty bývají hořkosladké... Herečka Eva Jeníčková o tom ví své – po devatenácti letech v Americe u nás natočila (staro)nový film.

Marika Kardová přilétá v pokračování kultovní komedie „Sněženky a machři“ ze Spojených států. To je náhoda, nebo se scenáristé rozhodli kopírovat váš skutečný příběh?

Radek John, který scénář napsal společně s Ivo Pelantem, je sice vynikající investigativní novinář, ale tak dobrý, aby o mně věděl všechno, zase není... (směje se). S Marikou nás spojuje pouze ta Amerika, jinak má každá z nás jinou cestu. Ona se třeba za oceánem provdala za bohatého staršího pána a teď přilétá zpátky, aby si pro sebe něco vyřešila. A možná i našla, co kdysi ztratila nebo co jí tam za mořem chybí.


Maričin pocit ztráty ale vy sama znáte také velmi dobře.

To je pravda, pocit člověka v cizí zemi je ve mně. Ze začátku se mi také strašně stýskalo, probrečela jsem a protelefonovala hodiny... Každá změna je těžká, hlavně když jste vytržení ze známého prostředí bez jakéhokoli podpůrného systému. Ale pak jsem tomu přišla na chuť. Na rozdíl od Mariky jsem totiž hyperaktivní blázen, který nové věci a situace bere jako výzvu a zábavu. Já žiju dramatem... (směje se). Ona má ovšem syndrom, který vidím u amerických expatriotů – lidí, kteří mají po návratu do Čech najednou pocit, že jim ujel vlak, že to není, co bývalo, a oni sem nepatří. V Americe jsou navždy přistěhovalci s přízvukem a tady expatrioti s americkým akcentem, kteří nepoznávají stará známá místa. Marika přijíždí s bolestí, melancholií, touhou po změně i tátovi. Má v sobě zmatek a smutek z toho, že odešla a nemůže se zařadit. To se stává. Třeba v Chicagu najdete české taxikáře, kte ří ve Státech pracují roky a neumí ani slovo anglicky. Když jsem u nich byla na návštěvě, připadala jsem si jako v českém filmovém klubu – promítali všechny ty „ Sněženky“ a „Básníky“ a žili v pevně utkané české komunitě, která uprostřed Ameriky připomínala ostrůvek v oceánu. Já sama tako vá být neumím – pro mě jsou lidé zajímaví tím, kdo jsou, jako individuality, a ne tím, odkud pocházejí, jaké jsou rasy, jakou mají barvu kůže, nebo tím, co dělají.

Více se dočtete v novém čísle na stranách 8-12.