Žena a život

Váš názor

Chci vědět, co mě čeká

Autor: Martina Coufalová

Toužíte znát svou budoucnost? Kartáři, astrologové ani numerologové vám ji neřeknou. Tvoříte si ji vy sama. Tím, co děláte tady a teď. Oni vám ale mohou dobře poradit, jak si svou budoucnost udělat co nejlepší – ukážou vám váš skrytý potenciál a možnosti, které nevidíte či nevnímáte.

Pod slovem horoskop si často vybavíme časopisecké předpovědi pro jednotlivá znamení, která se skutečnou astrologií nemají nic společného. A kartářku si mnohdy představujeme ja ko démonickou ženu s černou kočkou na rameni a křišťálovou koulí na stole. Málokde přežívá tolik stereotypů jako v ezoterice, takže není divu, že pak rezolutně odmítáme, nebo naopak slepě přijímá me něco, o čem v podstatě nemáme tušení. Přitom astrologové, numerologové a kartáři nám můžou svými doporučeními pomoct zásadně změnit náš život. Jde jen o to, sladit naše očekávání a jejich možnosti.

„Karty jsou jako můj kámoš. Ukazují mi, co cítím,“ říká Martina Matyášová (39), módní redaktorka.
„Ke kartářce chodím zhruba jednou za tři měsíce a je to pro mě jako zdravotní prohlídka. První zkušenost v tomto směru jsem získala před osmi lety, když jsem řešila rozchod s přítelem. Šla jsem na konzultaci s očekáváním rady, jak situaci ustát. Také jsem se byla radit kvůli zaměstnání, jestli mám zůstat, nebo odejít. Dozvěděla jsem se, že ani jedna varianta není špatná, ale obě mají negativa. Nakonec jsem odešla do nové práce a opravdu to tam nebylo jednoduché. Mně ale bylo příjemnější vědět, že mě čeká hnus. Všechno nemůže být úžasné, hnus je součástí života a vyvažuje to dobré. U kartářky jsem si i proklepla partnera – bála jsem se, aby neublížil mé dceři. Teď se chystám koupit dům, tak s ní konzultuju nabídky. V podstatě si prostřednictvím karet jen ověřuju, co sama tuším, protože já většinou cítím, co bych měla udělat, jak se zachovat. (A že jsem si mockrát přála, aby to bylo jinak.) Karty mi ale vždycky mou intuici potvrdily. Jsem hodně emotivní člověk a ony mi vlastně jen projektují stav mého nitra, a tím mě zpevňují. Můj život by bez karet vypadal nejspíš úplně stejně – možná bych zažila víc výkyvů, víc bych si natloukla a asi bych se bála do některých věcí vstoupit. Někdy kartářka řekne, že něco nemám udělat, ale já to stejně udělám, protože tam vnímám ještě další, pro mě důležité momenty. Třeba když se ptám, jestli mám koupit ten který dům a kartářka mi řekne, že to není výhodná investice. Jenže já se ptám na osobní přínos té koupě. Nepořizuju si přece barák, abych ho později výhodně prodala, hledám místo, kde mi bude dobře. Líbí se mi vést dialog. Nejsme s kartářkou kamarádky v pravém slova smyslu, přesto ji považuju za člena své rodiny. Je jako můj anděl strážný. Poradí mi, ale pak mě už jen zpovzdálí sleduje.“

Podělte se s námi o své zkušenosti!

Více příběhů a dalšího čtení najdete v novém čísle na stranách 79–86.