Žena a život

ROZHOVOR PRO VÁS

Klára Nademlýnská očima Terezy Maxové: Český Gucci

Autor: Tereza Maxová, foto: Goran Tačevski, Ondřej Košík

Jak to vypadá, když se potkám se svou kamarádkou, módní návrhářkou Klárou Nademlýnskou? Probereme všechno, co se dá: práci, módu, chlapy, děti i běžné starosti, které máme asi všechny stejné...

Musím říct, že jsme se, Klárko, docela sešly: obě dnes máme stejné boty!
To ano, ale ty jsi je kupovala v Paříži, já v New Yorku... Když jsem si je chtěla koupit v Paříži, moji velikost už neměli (směje se).


No jo, Paříž, tam jsme se i kdysi před nějakými dvaceti lety poznaly, jestli si to dobře pamatuju...
Myslím, že ne. Obě jsme tehdy dělaly modeling, to vím. Úplně poprvé si vybavuju, že jsem se s tebou viděla ještě na nějaké přehlídce tady u nás v Čechách, to bylo tuším v roce 1988. Až pak jsme zjistily, že jedeme obě do Paříže, a řekly si, že se budeme vídat.


To bylo dobrodružství! Aspoň já jazyky neuměla, dlouho jsme se rozkoukávaly, nevěděly, kde co najdeme. Mě tam pozvala modelingová agentura...
...a já se do Paříže vydala sama, s Goranem (manžel Goran Tačevski, pozn. red.). Odjakživa mě to město fascinovalo, stejně jako móda, s níž jsem vyrůstala. Máma byla neuvěřitelně zručná, precizní krejčová, prostě stará škola. A já vyrůstala mezi nitěmi, špendlíky, látkami, střihy... Když se k tomu přidala ještě touha po Paříži a jako modelku mě tam agentura kvůli tomu, že jsem malá, neposlala, jela jsem tam na vlastní pěst. Goran sice chtěl tehdy těsně před revolucí spíš do Kanady, do Ameriky, ale já věděla, že potřebuju zůstat v kontaktu s rodinou. Po Evropě se dostaneš kdykoliv kamkoliv, ale z druhé strany oceánu?


Kdy jsi vlastně začala navrhovat vlastní oblečení?
To bylo asi tak ve čtrnácti, samozřejmě za pomoci mámy. Já přišla s nápadem, ona mi s ním pomohla... Doteď nosím věci, které jsme spolu dělaly. Třeba tu koženou parku, kterou mám dnes.


Ty vůbec vyhazuješ jenom málo oblečení...
Pravda, jednou bych mohla udělat nějakou módní retrospektivu (směje se)! Oblečení mám opravdu požehnaně. Je to pro mě jako archiv, do kterého často sáhnu i před přehlídkou nové kolekce a vytahuju z něj nejrůznější doplňky, klobouky, boty... A ono to sedí! Stejně tak si nechávám všech ny takzvané prototypy. Modely, které ušiju na zkoušku, strašně se mi líbí, ale pak spočítám náklady a zjistím, že by se to prostě vyrábět nedalo, jak by to bylo drahé.

Více se dočtete v novém čísle na stranách 12—16.