Žena a život

PROČ JSME VĚČNĚ NESPOKOJENÉ

Budu šťastná, až... naprší a uschne

Autor: Alice Havelková

Až zhubnu, až získám lepší práci, až zlevní ty úžasné kozačky... Proč si pro svou vlastní spokojenost dáváme podobné podmínky, které navíc mnohdy ani nemůžeme ovlivnit?

Moje kamarádka má skoro všechno, po čem většina žen touží. Hodného partnera, zdravé a neobyčejně bystré dítě, práci, která ji baví, byt zařízený podle svých představ. Přesto je to právě ona, kdo si při našich „dámských jízdách“ nejvíc stěžuje. V podstatě je neustále nespokojená.
Někdy je naštvaná, že přibrala tři kila, potomek dostal pětku, partner zapomněl na jejich výročí. Jindy je nespokojená třeba jen kvůli tomu, že prší nebo na rohu v pekárně došly její oblíbené koblihy. „Nespokojenost může být do určité mí ry hnacím motorem,“ říká psycholožka Marta Boučková. Podle ní nás nutí věci vylepšovat a občas nás může někam posunout. Když jste nespokojená se svou pracovní pozicí, budete se snažit vyškrábat se výš. Jste-li nespokojená se svým partnerem, zahájíte s ním na to téma debatu, která může leccos vyřešit. „Ale i nespokojenost by měla mít své meze,“ připomíná Boučková.
Jinak vám hrozí to, co mé kamarádce — budete chronicky nespokojená. Je jasné, že vytrvalý déšť nebo přeplněná tramvaj vám po ránu náladu nezlepší. Dávat si věci, které nemůžete nijak ovlivnit, jako podmínku své spokojenosti, je však v každém případě netaktické. Bojujete tím prakticky pouze sama proti sobě. „Měly bychom si dávat jen takové úkoly a podmínky, kterých můžeme dosáhnout, a taky se pak za jejich naplnění náležitě odměnit,“ mí ní psycholožka.

Více se dočtete v novém čísle na stranách 32—35.