Žena a život

NEVÍTANÁ SETKÁNÍ

Leze mi to na nervy. Kdo to je?

Autor: Martina Coufalová

Proč nenávidím kolegyni, s níž sdílím kancelář? Vždyť je hodná a nic mi neudělala. A z jakého důvodu mě vytáčí nový soused? Ještě jsem ho ani nestihla poznat. Proč některé lidi automaticky nemáme rády?

Samozřejmě teď není řeč o kolegyních, které nás pomlouvají u šéfa, ani o sousedech, pouštějících si přes veškeré naše protesty hlasitou muziku až do bílého rána. Jde o lidi, které nemůžeme ani cítit, a přitom k tomu nemáme jediný rozumný důvod. Prostě si nedokážeme pomoct. Většinou nad tím mávneme rukou, že „to je ta chemie“, ale není to na vysvětlení málo? Když Jitka poprvé spatřila Janu ve dveřích místnosti, kde se mělo odehrávat firemní školení, tělem jí projela vlna odporu a v hlavě jí zablikalo: tahle ani náhodou! Přitom Janu viděla poprvé v životě. O polední přestávce se s ní dala do řeči. Ač nerada, musela uznat, že Jana – nová kolegyně, jak se záhy ukázalo – je vlastně docela milá a vstřícná holka. Na důvod své silné averze Jitka přišla až po delší době, když se jednou v kanceláři rozproudila diskuze, jak kdo vychází s rodiči. Jana vyprávěla o svém vztahu s otcem a zmínila se, že byla typická „tatínkova holčička“ – stačilo správně našpulit pusu a táta pro ni udělal cokoliv. Stejným způsobem jednala s muži i jako dospělá, jinak to vlastně ani neuměla. Jitka si uvědomila, že jestli její otec něco opravdu nesnášel, tak přesně tohle „flirtující“ chování. Došlo jí, že na Janu podvědomě žárlí: „ona mohla a já ne“. „Nesnášíte-li někoho, sotva ho uvidíte, říká se tomu láska na první pohled se záporným znaménkem. Emoce je tak silná, protože jde o přenosový vztah. Ten vzniká bez zřejmého konkrétního důvodu tím, že si na dotyčného nalepíte nějakou vzpomínku z minulosti. Podobně jako si Jitka do vztahu s Janou promítla vlastní vztah s tátou. Už jen tím, že si uvědomíte zdroj frustrace, odpor vůči dotyčnému se oslabí,“ vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš.

Haló, tady jsem!

Je však důležité rozlišit mezi prvním dojmem a tzv. haló efektem. První dojem si o člověku děláme během několika málo okamžiků, kdy si ho zařadíme do nějaké nám známé vztahové rovnice. A přestože náš verdikt zní: příšerná osoba, první dojem se může po čase oslabit, je odbouratelný. Tím se liší od haló efektu, kdy nám jedna vlastnost dotyčného brání v pozorování ostatních. „Třeba se ten druhý rád předvádí a my ho odvrhneme jen proto, že exhibicionismus nám zaclání ve výhledu na ostatní povahové rysy včetně laskavosti. Nebo páchne potem a čichové dojmy z jeho propoceného trička nám neumožní vidět, že je to nesobecký chlap. Naše hodnocení je tedy zkreslené, protože je založené na nápadném, ale mnohdy povrchním dojmu,“ dodává psycholog. Někdy nemusí jít ani o tričko, stačí čepice. Ano, jakkoliv směšně to zní, nesnášet druhého lze i kvůli oblečení. Kamarádce Editě takhle strašně lezl na nervy spolužák z vysoké školy. Až po nějaké době přišla na to, že nosí stejnou pokrývku hlavy jako jeden její bývalý partner, který ji kdysi strašně zklamal a opustil. Odborně se tomu říká, že daná čepice je „citově obsazena“.

Zrcadlo, tohle mi neukazuj!

Ve chvílích zamilovanosti říkáme: „To je nádhera, jsme si v tolika věcech podobní.“ A jindy naopak: „Zbožňuju ho, je úplně jiný než já.“ Druhé variantě se říká komplementární vztah. Zamindrákovaný hledá sebejistého partnera, malý kluk zase touží po vysoké dívce, ředitel miluje sekretářku. Ne všechny vlastnosti se ale snesou. „Submise se obecně většinou páruje s dominancí. Ješitný narcis se nesnese s jiným ješitným narcisem, zato s patologicky závislou osobností může vztah docela dobře fungovat,“ objasňuje Jeroným Klimeš. To samé platí i pro nesympatie. Pobouřilo nás chování manželovy kolegyně, která na večírku tančila na stole? Jistě, my jsme jiné, nikdy bychom se takhle nevhodně neprojevovaly. Přesněji řečeno, většina naší osobnosti možná ne, ale co naše divoká část, které zatím upíráme právo na existenci a snažíme se ji umlčet? Nesnášíme-li osobu, která je na pohled úplně jiná nebo se odlišně chová, možná v nás rozechvívá podobnou strunu, možná nám ukazuje naše vlastní nepřiznané touhy. Člověk, který je naopak stejný jako my, nám předvádí nejen vlastnosti, které máme na sobě rády, ale i ty, s nimiž jsme se nesrovnaly. Pak se z něj stává nemilosrdné zrcadlo, které bychom nejraději rozbily na tisíc kousků. Filozof Friedrich Nietzsche například, sám nemocný, nesnášel slabé lidi. Postižený obvykle odmítá partnerský vztah s jiným postiženým. Leze nám na nervy známá, která, když jsme u ní na návštěvě, každou chvíli vyskakuje od stolu a běhá pro něco do kuchyně, takže se s ní nedá souvisle mluvit? Nezapomněly jsme ale náhodou na poslední narozeninovou oslavu, kdy na nás příbuzní neustále volali: „Jsi skvělá hostitelka, ale pojď už si k nám konečně na chvíli sednout!“? Nejspíš si nejsme vědomé vlastní přehnané starostlivosti, která je nejen zbytečná, ale ještě z nás dělá roztěkanou společnici. „Nejvíce kritizujeme ty, kteří jsou nám podobní, ale současně v něčem podstatném odlišní. Čím je mi druhý bližší, tím víc totiž očekávám jednotu názorů,“ shrnuje psycholog.

Vrah na místě činu

Na jednom workshopu jsem se zúčastnila zajímavého cvičení, kterému náš švýcarský lektor říkal „encounter“. Toto slovo lze z angličtiny přeložit příznačně jako „setkání“ i jako „souboj“. Pravidla jsou jednoduchá: členové skupiny si sednou do kruhu a vzájemně si říkají své kritické výhrady. Princip hry tkví v tom sdělit druhému, co mi na něm vadí, ale s plným vědomím, že to je i moje vlastnost. „Encounter“ končí ve chvíli, kdy už není co dodat. Vše bylo vyřčeno. Je to cvičení neobyčejně silné – ne v délce (pravda, může trvat i tři dny, my jsme v kruhu zůstali 13 hodin), ale v účinku. Blonďákovi naproti vytknete, že se tváří odtažitě, prostě „studenej čumák“. Na holce po vaší pravé ruce vám zase vadí, že se pořád tak stará o druhé a vnucuje jim svou péči. Jiná zase na sebe – na váš vkus – až moc upozorňuje… Ve výsledku sedíte v místnosti plné zrcadel, která vám říkají všechno jiné než to, že jste nejkrásnější. A je na vás, jestli to budete brát jako „setkání“, nebo jako „souboj“. Bylo zajímavé sledovat sebe i ostatní, pozorovat, jak si určití lidé jdou po krku, a vy přitom na vlastní oči vidíte, jak jsou si vzájemně podobní. Vždycky nás přitahují ti, kteří nám pomáhají řešit naše vlastní nedokončené úkoly, nezvládnuté vlastnosti. Je to stejné, jako když má vrah neustálé nutkání vracet se na místo činu. Vybavuju si kluka, který zmínil, že když byl malý, jeho rodiče se neustále hádali, někdy i prali. Při „encounteru“ bylo vidět, jak se sám nevědomky snaží ostatní za každou cenu vyprovokovat k hádce, protože se dokáže dobře cítit jen tehdy, jsou-li ostatní v nepohodě. Pochopitelně některé ten kluk štval strašně, jiné míň, další se mu smáli.

Kde je zakopaný pes

Pokud nám šéf sahá při poradě na nohu nebo na nás úředník v bance křičí sprosťárny, buďme aktivní, braňme se, žádejme nápravu. Jestliže nám ale ten druhý prostě jen vadí, aniž by nám něco provedl, jediná konstruktivní rada zní: pozorujme ho a zkusme zjistit, kde je zakopaný pes. Přemýšlejme, proč jsme ho potkaly, co si ze setkání s ním můžeme pro sebe vzít. Možná tak pro nás bude snazší zapomenout na své ego a skousnout situaci, která nám není příjemná. Zároveň se naučme pracovat se svým vztekem – zabráníme tak nečekanému výbuchu, který poškodí nás i druhou stranu, nebo opačné reakci, kdy obrátíme agresivitu proti sobě, spolkneme ji a riskujeme vlastní potíže. Snažme se včas vypozorovat nával zlosti, uvědomit si ho, rozdýchat a uvolnit se. Navíc si uvědomme, že odpor nemusí být vzájemný. Možná nás na druhém rozčiluje nějaký povahový rys, s nímž on sám nemá problém. Důkazem jsou známé osobnosti, v tomto kontextu oblíbené „promítací plátno“. Zkuste se někdy zamyslet, proč tak nesnášíte Madonnu nebo co vám vadí na Eddiem Murphym. Je to docela hezká hra a možná zjistíte zajímavé věci.