Žena a život

DENÍKY ŠÍLENÝCH RODIČŮ

Adrenalinová jízda s dětmi

Autor: Rebeka Bartůňková

Prý jsem vyšťavená a potřebuju adrenalin... Nepotřebuju, mám děti!

Můj kamarád mi řekl, že se zdám vyšťavená. Měla bych prý vypnout. Nabízel mi seskok padákem. Nebo adrenalinovou turistiku. Třeba na Ural. Prý mě to nabije, pročistí a já nevím co ještě. Čtyřicetiletému svobodnému sokolíkovi, který mimo jiné sjíždí na snowboardu laviny a vrhá se po hlavě z mostu, jsem odpověděla, že je načase, aby si pořídil děti. Adrenalinu si pak užije, až ho to bude mrzet. Nevěřil mi. Proč bych ale vyrážela na Ural? Stačí se vydat s dětmi na delší cestu autem. Naposledy na Valašsko. Než jsme vyjeli, byly obě čurat, jídlem a pitím jsem se vybavila. Děti zaplaťpánbu prakticky hned usínají. Za Prahou však zjišťuji, že jsem nevzala benzin. Přestože se z auta ke stojanu plížím, děti otevírají oči. Abych je nenechala v autě (shopy u benzinek plné cetek a sladkostí milují), prohlašují, že musí čurat. K mé smůle už pak neusínají. Jsou unavené, tudíž protivné. Ječí, hádají se, řádí. Při používání nejrůznějších chvatů a kopů se zmítají v sedačkách, čímž jejich bezpečnostní efekt snižují na minimum. Na 50. kilometru vše dopíjejí a dožadují se dalšího pití. Přestože nemůžou mít žízeň, tváří se jako na cestě Saharou a nutí mě zastavit u další pumpy. Nemají tu žádné dětské lahve se špuntíky, beru obyčejné. Koneckonců, oba z nich umí pít vcelku obstojně. Na 80. kilometru dojíždíme kolonu aut. Telefonicky zjišťuji, že je před námi převrácený kamion a stát budeme ještě aspoň hodinu. Řev v autě sílí, vystupuji a bouchám dveřmi. Syna to rozpláče. Laura chce čurat. Držím ji u svodidel, přičemž koutkem oka zahlédnu syna šplhajícího na kamion ve vedlejším pruhu. Přelezl dopředu, kde pochopitelně nemáme dětské pojistky, a otevřel si dveře. Patrně se rozhodl prchnout od zlé matky. Pouštím čurající dítě, jako o život běžím pro druhé. Dostává na zadek. Auta se konečně dávají do pohybu. Za dalších deset kilometrů chce čurat neúspěšný uprchlík. Jsme na cestě čtyři hodiny a stále nejsme v Brně! Za dalších dvacet kilometrů chce starší dítě kakat. Křičí, že to nevydrží. Zastavuji v odstavném pruhu, což považuji za vrchol nebezpečí, neboť trpím hrůzou z řidičů, kteří brousí dálnicí čára nečára. Z auta vytahuju raději OBĚ děti. Snažím se je udržet u sebe a k tomu probíhá obvyklý dialog: Už budeš? – Nebudu. – A pude to? – Jo, pude. – Tak už SAKRA budeš? – Když se mě nebudeš furt ptát, URČITĚ to pude!“ Po pětadvaceti kilometrech zase stojíme. Tentokrát čurají psi, ty jsme taky vzali s sebou. Po poli prchá zajíc a labradorka se vydává za ním. Panikařím. Vyřvávám si hlasivky, ale pes se vrací až za nekonečných deset minut. Před očima mám mžitky. Konečně Brno. U Prostějova na sebe Kuba vylévá vodu z lahve bez špuntíku. Taška s oblečením je ze všech samozřejmě ta nejspodnější. Vykládám celý kufr. Syn ječí, že ho to studí. Já ječím, že neměl blbnout. U Olomouce přicházím o hlas při stopadesátém vyprávění pohádky. Kuba, který normálně moc nejí, má „strašný“ hlad. „Tak ho hlaď,“ sípu. On se rozpláče, já mám výčitky. U Hranic na Moravě Laura blinká. Cesta, která se dá urazit za tři a půl hodin, trvá už skoro osm hodin. Pár kilometrů před cílem děti ztichnou a usínají. Zase špatně, za chvíli budeme u našich. Potřebuju, aby pak rychle usnuly a neřádily do půlnoci. Hodlám se totiž opít tátovou slivovicí.

V Praze, 20. 10. 2008