Žena a život

DENÍKY ŠÍLENÝCH RODIČŮ

Zatím ještě přepínám...

Autor: Rebeka Bartůňková, foto: Marek Kučera

Přepínání mezi dvěma programy zcela vystihuje veškeré mé konání.

Minulý týden jsem jela s dcerou z logopedie. Měla jsem ji předat chůvě, aby spolu stačily vyzvednout ze školky syna „po o“, a pak se přemístit na opačný konec Prahy na pracovní schůzku. Vše vypočítané na minuty. Jenže jsme stály v nekonečné zácpě. Do auta se vplížil stres. Znáte to, nejdřív cítíte, jak vám pečlivě naplánovaný běh věcí začíná proklouzávat mezi prsty, tep se zrychluje, dech krátí. Máte vteřiny na vymyšlení náhradního řešení. Kousek od školky chce dcera nutně čurat, do toho mi hlavou blikne, že dokumenty, bez kterých nemůžu jít na schůzku, leží doma na stole... Jsme kousek od našeho bytu, takže prudce brzdím, zatáčím a jedu na otočku domů skočit s dcerou na záchod a vzít si ze stolu zapomenutý spisek. S obavami, že nic nestíhám, vyjíždím kopec do naší ulice a zahýbám do brány. Projela jsem jí nejméně desettisíckrát, mohla bych tam vjet poslepu, byť je pekelně úzká. Tentokrát to nevychází: příšerný skřípavý zvuk, bok auta drhne o nedávno opravenou kamennou zeď. Jsem tak konsternovaná, že logické řešení – zastavit, couvnout a najet znovu – střídá zcela nevysvětlitelné přidání plynu. Tím se mi daří odřít nejen přední, ale i zadní dveře a urvat ještě jakousi spodní lištu. Série nadávek, lamentování. Zezadu dcerka: Maminko, neboj, nikomu to neřekneme. Běžíme na záchod, do školky, já na schůzku. Zjišťuji, že opět bez fasciklu... Nemám se místo na schůzku vydat do psychiatrické léčebny v Bohnicích? Volím schůzku. Myšlenky na rozbité auto, kolik to bude stát, zmatené děti (rozloučila jsem se s nimi vůbec?!), dvakrát zapomenuté dokumenty i svůj znepokojivý stav zkrátka na následující hodinu vypínám. Lépe řečeno přepínám na kauzu pana Vomáčky, který je respondentem chystané reportáže. Přepínání mezi dvěma programy naprosto vystihuje veškeré mé konání. Zjevně se to ale neobchází bez následků. Být robotem, který může libovolně přepínat mezi dvěma dobře naprogramovanými kanály, fungovalo by to jistě skvěle. Jenže mozek má více sfér a hemisfér a jeho software není bez chyb. V meziprostoru to občas nečekaně ujíždí. Jak by ne? V jeden moment se má zcela koncentrovat na rozhovor, nevynechat ani jeden detail, zkoumat propojení podezřelé firmy se zastupitelstvem ve městě X a vzápětí už řešit nákup, sourozenecké hádky, večeři. Po večerním uspávání se mentálně vrátit k ekonomické provázanosti pana Nováka s panem Dvořákem. To vše takřka na jedno lusknutí prstů. Lze se pak divit, že kauza pana Vomáčky jaksi zhasne? Ano, byla na programu půl dne, ale teď je přepnuto na kauzu rodina. Pokud nic netušící pan Vomáčka volá i na tomto druhém kanále, stojím bezradně nad kouřícím hrncem a kuchyň se roztáčí. Pan Vomáčka?… hlava mi šrotuje, přepnutí se nedaří, obrazovka zůstává temná – Vomáčka, Vomáčka, jo, kauza, firma v konkurzu – haló, jste tam? Víte, kdo volá, přece Vomáčka, mluvili jsme spolu odpoledne – obrazovka konečně naskakuje, ano, samozřejmě, že vím, říkám skoro dotčeně. Přepínám. Vydávám se naplnit pračku. Mamí, něco se pálí, přibíhají děti. Návaznost kanálů je ještě evidentně zapotřebí vyladit. Měla jsem se vrátit ke sporáku, ne do koupelny. Co až jednou nepřepnu vůbec? Budu stát a nevědět, kdo jsem?
V Praze, 1. 10. 2008