Žena a život

DENÍKY ŠÍLENÝCH RODIČŮ

Chce to vydržet!

Autor: Jan Vávra, foto: Marek Kučera

Vím, že ve výchově je slovo DŮSLEDNOST pojmem, který je třeba vyznávat jako slovo boží.

Teoreticky jsem na výchovu potomka připraven dobře. Vím, že slovo DŮSLEDNOST je pojmem, který je třeba vyznávat jako slovo boží. „Jestli se nechceš stát otrokem vlastního dítěte, musíš být důsledný,“ říkaly nám zkušené rodičovské páry již v dobách manželčina těhotenství. „Žádný strachy, to znám od psa, to funguje stejně,“ suverénně jsem odrážel jejich rady a považoval je za zbytečné. Po prvních třech měsících potomkova života můj pocit suverenity ještě zesílil. Být důsledný vůči prakticky nemohoucímu dítěti je jednoduché. A důsledný tedy jste. Žádný problém. Uklidníte se. Víte, že to zvládáte. Navíc dítě ve věku několika měsíců proti vaší důslednosti, třeba že mu nedovolujete koukat se v televizi na akční filmy, taky nijak zvlášť neprotestuje. A pak se to stane: s uklidněním začnete zapomínat, polevíte, prostě přichází podcenění. Nad některými věcmi občas mávnete rukou: klid je nade vše a proč se po celém dni v práci ještě dohadovat s dítětem... Nejzřetelnější, alespoň pro mě, je to s dětskou přítomností v manželské posteli. Vždy jsem byl proti. Od prvních okamžiků po návratu z porodnice spal syn v postýlce, a my si nemohli vynachválit, jak úžasné máme dítě. S postupem času ale zjišťujete, že se věci mění. Jednou za čas o víkendu se přece nic nestane, když si k ránu vezmete dítě do postele – o to déle se bude spát. Po pár měsících si ho berete již každý den, protože jinak spustí pekelný řev. Doba přesunu se přitom nenápadně snižuje... Poslední měsíc se už realizuje hned při prvním nočním probuzení. Navíc spát s potomkem v jedné posteli je nejen nevýchovné, ale hlavně ukrutně nepraktické... A už vůbec neplatí, že ho manželská postel uklidní. Klidně i půl hodiny v kuse, bez jakékoliv logické příčiny, prostě řve. V poslední době jsem ho uspával tak, že jsem si vzal do ruky telefon a začal na něm hrát poker. Dítě se ke mně přivinulo a zaujatě sledovalo postavičky-karbaníky. Teprve když se objevil panáček hlasitě gratulující k vítězství v turnaji, uklidnil se a usnul. Nemusím vám jistě vysvětlovat, že vyhrávat pokerové turnaje ve tři ráno není tak jednoduché. Ani mi nepřijde normální, když dítě neumí pořádně říct slovo sluníčko, zato termíny jako „all-in“ (ól-in), „raise“ (rejs) mu jdou náramně. Rozhodl jsem se, že je třeba se teroru postavit. Vzal jsem si tedy potomka stranou, vysvětlil mu, že takhle to dál nepůjde, že já mu do postýlky taky nelezu a vůbec, že postel rodičů je místo, kde se děti vyrábí a nikoli přebývají. Je mi jasné, že ve svém věku to nemohl zcela pochopit, ale z tónu mého hlasu mu jistě došlo, že se jedná o něco vážného a tvářil se až překvapivě empaticky. Realita je pochopitelně jiná, nicméně mé rozhodnutí být důsledný mě zatím drží. Asi třikrát za noc mě vzbudí dětský pláč a potomek deroucí se do postele. Vezmu ho za ruku, důrazně umístím zpět do jeho postýlky a vemlouvavým hlasem mu vysvětluji, proč tam musí zůstat. Moc to nezabírá a malý terorista zhruba půl hodiny trénuje hlasivky. Pak sice na chvíli usne, ale po hodině se vše opakuje. Je to úmorné, ale vytrvám! „Je to jako u psa, prostě musíš vydržet,“ přesvědčuji manželku, která mi v této věci není zrovna oporou a razí názor, že ticho v noci je ta největší rodinná hodnota. „A navíc, “ dodává, „tví psi byli vždycky úžasní, hodní a roztomilí, ale vychovaní teda nebyli nikdy.“ Taková drzost! Dobře vím, že před šestou ranní si do postele nikdy jít nedovolili...
Praha, 6. 10. 2008