Žena a život

DENÍKY ŠÍLENÝCH RODIČŮ

Jenom ne mamánek

foto: Marek Kučera

Jan Vávra, 34 let Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má téměř dvouletého syna Honzu jr.

Jedna z nejhorších nadávek, kterou může chlap na svou adresu slyšet, je „mamánek“. Soubor protivných vlastností, jimiž každý takový tvor oplývá, je téměř nekonečný. A i proto mi – když jsem se svého času dozvěděl, že jsem se stal spolustvořitelem potomka mužského pohlaví, bylo jasné, že z něj mamánek vyrůst nesmí. Jak na to? Strategie je ve své podstatě jednoduchá: do výchovného procesu na potomkovi je třeba zapojit co nejvíce různých lidí. Proto od šesti měsíců věku máme chůvu na plný úvazek, svůj první víkend bez rodičů si mrňous prožil někdy kolem půl roku, na klasickém večerním hlídání se u nás již vystřídalo celé příbuzenstvo, od jednoho roku ho zcela záměrně občas dáváme do jeslí, aby poznal taky jiné malé teroristy... A že mu pobyt ve společnosti lidí prospívá, je vidět na první pohled. Včera jsme na ulici potkali holčičku zhruba v jeho věku. Chvíli ji pozoroval, usmíval se na ni, pak k ní bez varování přistoupil a regulérně ji políbil. Pravda, má zrovna líbací období, a když dá pusu mámě či tátovi, je za to hlasitě chválen – takže má pocit, že něco dělá správně... A i když se holčička samozřejmě dala do pláče, já v duchu potomkův tah na branku ocenil. Samostatným fenoménem jsou jesle. Každý rodič zná srdceryvné scény, které ti mrňousové předvádějí, když jsou odevzdáváni do péče těchto bohulibých institucí. Krokodýlí slzy, dojemné objímání nohy a výraz zrady v očích. To vše jen proto, aby se dítě dvě minuty poté, co rodič zmizí z dohledu, vesele zapojilo do hrátek s dalšími malými teroristy. V pondělí to tak nějak bylo i u nás, v úterý se to obešlo bez pláče, jen s protaženým obličejem, a ve středu už proběhlo všechno úplně bez řečí. Ale největší šok mi přichystal ve čtvrtek odpoledne. Místo aby se jako tradičně radostně hnal k tatínkovi, pokračoval ve sjíždění klouzačky a nejevil sebemenší zájem jesle opustit. Když jsem ho po pětiminutovém neúspěšném přemlouvání popadl a začal odnášet, spustil hurónský křik a brekot. Kdyby mě v jeslích už dobře neznali, asi by mi ho ani nevydali... „Dítě si musí rodičů vážit, proto je nemůže mít k dispozici 24 hodin denně,“ říkám manželce, když přijde psychicky narušená z dýchánku s jinými ženami-matkami, které „by se od dítěte nehnuly ani na minutu“ a „nechápou, jak to někdo může udělat“. A hlavně z něj nebude mamánek!
V Praze, 11. 9. 2008