Žena a život

ROZHOVORY PRO VÁS

Iveta Toušlová: Do kláštera ani k oltáři se nechystám

Autor: Martina Vlčková, foto: Ondřej Pýcha

O moderátorech zpráv se občas říká, že to jsou pouze „mluvící hlavy“ nebo „čteči titulků“ bez vlastního názoru. Pravda je ale přesně opačná – hezká tvářička a bezchybná výslovnost nikoho na obrazovce dlouho neudrží. Jak divákům ČT dokazuje Iveta Toušlová, největším bohatstvím televizního profesionála je jeho mozek.

Když jsem vám telefonovala kvůli termínu našeho rozhovoru, byla jste pokaždé velmi vytížená a měla jednu poradu za druhou. To byl výjimečný stav, nebo vaše každodenní realita?

Nevím, jestli bohužel či naštěstí, ale jednoznačně to druhé. Kromě moderování Událostí se ještě starám o dva týdeníky, jejichž jsem autorkou. Myslím tím Toulavou kameru a 13. komnatu. Ten druhý měla Česká televize vysílat jen dočasně, ale jak to tak bývá, dopadlo to jinak. Což nás samozřejmě těší. Původně se totiž počítalo se sérií třinácti dokumentů, dnes jich máme za sebou přes sto a chystáme další díly. Třeba s Františkem Nedvědem, který, což málokdo ví, po úrazu páteře málem ochrnul. S Dášou Bláhovou, s níž točíme o jejím tvrdém životě v Austrálii, kam odešla za svou láskou, a nakonec zůstala sama s dítětem a dluhy. Přesto tam jako herečka uspěla a dostala řadu cen, srovnatelných s americkým Oscarem. Máme také rozpracovaný příběh Zity Kabátové, prvorepublikové hvězdy, již komunisti po válce nařkli z kolaborace a zakázali jí hrát. Bude to Třináctka nejen o ní, ale o celé takhle „zmařené“ generaci báječných herců. A pak nesmím zapomenout na Jiřího Krampola, drsňáka s křehkou duší a jeho boj s celoživotním nepřítelem – depresí.

Každý váš pořad má také svou knížku...

Já jim říkám „deriváty“. Z Toulavé kamery měl být jeden díl, ovšem nakonec se jich na svět vyklubalo šest a sedmý je na cestě. Právě nad ním s Pepou Maršálem a Markem Podhorským trávíme večery. Z „Třináctky“ už jsou knížky dvě a třetí se rodí. A to jsem ještě zapomněla na portál www.toulavakamera. cz... Takže už vám je asi jasné, proč mám tak nabitý diář.

Ale jako „matka-zakladatelka“ byste přece mohla jen sedět v křesle a rozdávat úkoly...

Já jsem spíš „matka všudypřítomná“. Se všemi reportážemi a dokumenty jedu od začátku do konce. To znamená od námětu až po schvalovací projekce. A „Toulavku“ navíc i točím... Je to věc určité profesní cti. Když jste totiž pod nějakým projektem podepsaná, tak od něj nemůžete jen tak odejít. Maximálně ho zastavit.

To je pravda, ale nehraničí už takové nasazení s workoholismem?

Na to si dávám pozor. Ctím heslo, že nejenom prací živ je člověk. Ale větší pracovní zápřah mi až tak nevadí. Jsem na něj zvyklá. Ubíjí mě spíš nečinnost. Rozhodně nejsem ten typ, který by seděl doma, chytal lelky a přemýšlel o tom, co by bylo, kdyby bylo. I když si také ráda stavím vzdušné zámky, ještě raději je realizuji. Je ale pravda, že v současné době další aktivity odmítám. Byť někdy s těžkým srdcem, jako v případě moderování Srpnové noci na ČT1, což byl vzpomínkový celovečerní maraton k výročí 21. 8. 1968. Ale nechci se stát štvancem. Určitě to znáte taky, když se vám nakupí moc věcí najednou, zahltí vás stres a dostanete se do soukolí, které ve finále nepohání kupředu, nemotivuje, nýbrž drtí. Na druhou stranu větší pracovní nápor může mít i své plusy. Mě třeba naučil hospodařit s časem a pomohl mi „zamést si“ ve svém okolí.

Můžete být konkrétní?

Tak například, když čas relativně máte, což jsem – pro vás možná překvapivě – taky kdysi zažila, nabalují se na vás různí lidé, kteří s vámi řeší kdejakou pitomost. Obzvlášt my, takzvaně empatické ženy, na to máme patent. Sto jedna známá či pseudokamarádka vám telefonuje, že ji naštval přítel, podvádí manžel, nervuje šéf nebo chce radu, zda by měla chodit spíš s Petrem či Pavlem, přitom má doma vcelku fajn chlapa. Udělá si z vás vrbu, a vy nemáte sílu ji poslat k šípku. Co když je skutečně na dně, chuděra, jak tvrdí? Nezhroutí se? Ne. Nakonec zjistíte, že se potřebovala jen vykecat a nemá chuť ani potřebu něco řešit. Vaše rady a snad nekonečné hovory byly úplně na nic. Změna přijde ve chvíli, kdy vám přibude práce či jiné povinnosti. Podobné telefonáty musíte chtě nechtě zkracovat, nemáte na ně prostor ani energii, až postupně ubudou a vymývači hlav odpadnou. Najdou si jiné vrby, do nichž budou smět hodiny a hodiny hučet, a vám zůstanou jen opravdoví přátelé, s nimiž si máte skutečně co říct.

• Téma dne: A jaký váš názor, záleží na věku?